Mamí, už přijde Ježíšek?

Včera v 22:01 |  O mně
Hned jak se venku projeví zima a padne první vločka, začínají vycházet z dětských úst věty typu: "Už budou Vánoce? Kdy přijde Ježíšek? A kdy přijde Mikuláš? Už si smím otevřít první okýnko?" a od rodičů něco jako: "Buď hodný, nebo nepřijde Ježíšek! Že já to řeknu čertovi a ten si tě odnese?! Nech to cukroví, nebo ho všechno sníš ještě před Vánoci!".

Čas najednou plyne tak pomalu, jakoby se snad zastavil. Když pak napadne první sníh a začíná nekonečná legrace. Válíme se společně se sousedy ve sněhu a děláme andělíčky, válíme koule na sněhuláka, koulujeme se a strkáme si sníh za kombinézy, skákáme do bahnitého sněhu, lížeme rampouchy a ústy chytáme vločky. Pomalu se začíná stmívat, my bereme boby a vracíme se zpět domu. Celý promrzlí rychle vylezeme z promočeného oblečení a maminka nám napustí teplou vanu a udělá kakao, abychom se ohřáli. Mezitím co se snažím zatopit koupelnu, máma vytřepává zbylý sníh z oblečení a dává ho uschnout na topení. Louže z roztávajícího sněhu jsou všude, a aby ty louže nebyly malé, vycákám ještě trochu vody z vany. I přesto, že být na jejím místě, už bych si dávno dála na zadek, máma odolává a zachovává klidnou hlavu.

Kdopak to ale klepe na dveře? Čerti jdou! V minutě po mě skočí strach, schovávám se za mamčinou sukni v domnění, že mě zachrání. "Byl si hodný Honzíku a řekneš nám nějakou pěknou básničku?" zeptá se anděl brášky. Vzápětí čert zachrastí řetězem, vyplázne jazyk a udělá ten legrační zvuk. Místo básničky pak už jenom řvu, a držím se zuby nehty táty nohy, aby mě čert neodnes. Když čerti konečně odejdou, začínám se pomalu uklidňovat. Co mi schválně nechal Mikuláš za oknem? Letím do obýváku, tam nic, do ložnice, tam také nic. Konečně! "Mami, tati, koukněte se, co mi tu Mikuláš nechal!" řvu na rodiče a sedám si na sedačku s balíčkem sladkostí. Mandarinky odložím stranou a nechám si je na jindy, mňam čokoláda, koušu do hlavy anděla.

Vánoce jsou čas zázraků a plnění přání. Na parkovišti se již prodávají vánoční stromečky a všude to vypadá jako v pohádce, třpytivé ozdoby a barevná světýlka se nacházejí všude kolem nás. V televizích se objevují reklamy na nejrůznější věci a obchody se začínají proměňovat v říši hraček. Beru jednu za druhou a prosím rodiče ať mi nějakou kopí, bohužel se mi dostane jen odpovědi, abych vydržela do Vánoc. Všude takových krásných věcí, ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Hned jak na něco narazím, připíší to na seznam přání, a aby toho nebylo málo, vystřihnu ještě pár obrázků z katalogu. Nekonečný seznam pak položím k oknu a čekám, až si ho Ježíšek vyzvedne. Ani tento rok jsem ho však nezastihla, tak snad příště.

Copak to ale voní? Letím do kuchyně, abych se podívala. Perníčky!! Sedám si před troubu a pozoruji, jak těsto zlátne a roste. "Mami, nezbylo ti kousek těsta?" zeptám se a z další várky dostanu kousek, abych dala na chvíli pokoj (stejně ale chodím uďobávat.) Miluju syrové těsto! Už jsou perníčky krásně propečené "Můžu si vzít?" "Horké to jíst nesmíš, bolelo by tě bříško." dostává se mi odpovědi od mámi. Druhý den jsou již perníčky studené a můžeme je začít zdobit, z napečeného cukroví zbyde sotva polovina. Všechno to někdo ochutnat musí, a co kdyby podkova chutnala jinak než prasátko? Patláme na perníčky různé patvary, jsme oblepení až za ušima.

V kádích už začínají plavat kapři, na náměstí voní trdelníky, blíží se to, blíží, a než se nadějeme, půjdeme opět do školy. Konečně otevírám poslední okénko adventního kalendáře. Dneska ale nesmím nic jíst, tak snad jedna čokoládička vadit nebude. Hladovím až do oběda. Jelikož jsem ten večer zlaté prasátko neviděla, asi jsem tu čokoládku jíst neměla, tak snad zase příští rok a tentokrát už to opravdu dodržím! Ozdobíme stromeček, rozkrojím jablíčko, ve kterém se nachází krásná hvězdička, pustíme si ve škopku lodičku, vystrojíme se a jdeme připravovat na stůl.
Štědrovečerní večeři do sebe sypu co nejrychlejším způsobem, abychom mohli co nejdříve ke stromečku. S plnou pusou čekám u dveří, kdy už budu moct vejít. Pořád nechápu, proč zrovna v tom nejdůležitějším odcházejí rodiče na záchod, co kdyby ho náhodou promeškali? Táta nám pouští vánoční koledy a chvíli spolu tancujeme, abychom dali Ježíškovi náskok. Podívám se skrze dveře, jestli ho náhodou neuvidím. Zvoneček!! Vlítneme do vedlejšího pokoje jako neřízené střely. Takových dárečku, takových barev, krabic a krásných obalů. Jeden papír, druhý papír, jeden obal, druhý obal a je z toho hromada nepořádku, všude se válí roztrhané kusy obalů a sem tam nějaká ta hračka. Sedím v hromadě papíru "mami, mami, koukej, co mi přinesl ježíšek, to je ta čůrací panenka, co jsem si přála!" vykřikuji na mámu s úsměvem od ucha k uchu a vrhám se na další krabici. Všechno pak vezmu k sobě na sedačku, abych to vyzkoušela a co nejlépe všechno najednou! Zapínáme televizi a už dávají Tři oříšky pro popelku nebo Mrazíka. Spát ale půjdeme, pozdě! Dokud udržím očíčka, budu si hrát a koukat na pohádky! Moc dlouho jsme to tedy nevydrželi, byl to náročný den a už před 10 hod. se chystáme spát. Stěhuju si hračky do pokojíku, usínám a druhý den vstávám co nejdříve, abych si mohla opět hrát.

I když už na Ježíška nevěřím, dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem byla ještě malá. Dnes jsou už Vánoce dočista o něčem jiném, hlavní pro mě je, abychom se všichni sešli. Ráda si udělám vánoční výzdobu, zapálím svíčku nebo prskavku. Nasadím teplé ponožky a vyrábím nebo si vezmu kakao a čtu si nějakou pěknou knížku. Sníh za krk sypu svému příteli a sněhuláka stavím v koupelně ze sněhu, který nám napadá na okno. Dopis pro Ježíška by byl nejspíše prázdný, protože ani nevím, co si přát, jen ať jsme všichni zdraví a šťastný. Ten čas tak rychle letí a je úplně jedno, jestli je před Vánoci nebo ne. To čemu ještě věřím, je zázrak Vánoc. Být dítětem je krásný, žádné starosti, největším problémem bylo, jakou panenku si vezmu zítra do školky. Bohužel si to člověk uvědomí, až když je starší a začne ten život krůček po krůčku poznávat.
 

Mikulášské tvoření

5. prosince 2018 v 17:06 |  Tvoření

Mikuláš už nám pomalu klepe na dveře, v obchodech se již od začátku září objevují různí andílci, čerti a dalších čokoládičky, které lákají dětské oči. Nezbývá nám tedy nic jiného, než do nezdravého balíčku přihodit nějaký ten pomeranč, mandarinku nebo pytlík oříšků a doufat, že se toho naše dítě všimne… Předvánoční "akce", tlačenice u pokladen, vánoční výzdoba nám připomíná, že onen den se již blíží, a že bychom měli začít nakupovat s předstihem. Čím více nás tlačí čas na koupi vánočního dárku, tím více vymýšlíme blbosti, abychom alespoň něco ostatním koupili a tak pomalu zapomínáme, o čem právě vánoce jsou.

Každý rok si říkám, jak to budu řešit dříve, abych nebyla ve stresu, ale skutek utek. Místo nákupu dárků se radši věnuji vánoční výzdobě a přemýšlením nad tím, co zase vyrobím. Jakmile začne opadávat listí, brzy se stmívat a být zima, přepadne mě "předvánoční tvoření"! Jako každý rok ani tento nesmí chybět adventní kalendář plný překvapení. Místo koupeného čokoládového kalendáře, kde se můžete jen těšit, jaký obrázek na čokoládě bude zítra, vyrábím každý rok vlastní. Jakmile se tedy udělá zima a začne být sychravé počasí, vyměním kolo za lepidlo.

Můj každodenní večer pak vypadá nějak takto: Přijdu domů, nasadím teplé ponožky a pyžamo. Předtím než se zavrtám do postele, připravím si věci na druhý den (to proto, abych si náhodou pozdě večer nevzpomněla, že zítra mi jeden jogurt na celý den stačit nebude), udělám si teplé kakao, zapálím vonnou svíčku, pustím písničky a zavrtám se do postele s mojí oblíbenou krabicí plnou věcí, které by se možná daly ještě na něco použít. Sbírám skoro každý "bordel". Přeci nemůžu vyhodit špunty od vína nebo toaletní ruličku, co kdyby se někdy náhodou hodili?

Takové tvořivé krabice mám doma asi tři. Navečer si je vezmu k posteli a začíná takový můj tvořivý koutek. Lepím, stříhám, kreslím, dokud nezjistím, že je 00:00 a měla bych jít opravdu spát, abych ráno v 5 hodin zase vstala. Určitě si každý dokáže představit, jak to u mě vypadá, nepořádek to já doma nemám, všechny věci mají své místo, ale kam se podíváte, tam je něco, co jsem si sama vytvořila. Bohužel se stane, jak člověk sedí v té posteli s Herkulesem, že se sem tam vyleje, takže postel je zalepená, jak kdyby tam někdo dělal něco (co, si snad každý dokáže představit.) Sem tam se válí odstřižky papírů, bavlnek, na nočním stolku leží šišky nebo kamínky.

I tento rok jsem se pustila do adventního kalendáře, a jelikož mám ráda přírodu, nesmí na něm chybět také nějaká ta větvička. V balíčkách jsou ukryty dekorace, domácí pomůcky a sem tam nějaká ta dobrota. Většina lidí by něco takového vyrobila spíše pro mladší sestřičku, nebo vnouče, já již třetím rokem ho vyrábím pro svého přítele. Je mi úplně jasné, že největší radost z něho budu mít stejně já a budu si říkat, jak se mi letos kalendář povedl, proč se ale o trochu toho potěšení nepodělit se svými blízkými, třeba se jim bude alespoň jedna z 24 věciček líbit.

Na vyrobeném kalendáři jsou balíčky a v nich jak jinak, než vyrobené překvapení. Třeba se alespoň něco z mých kreativních rukou bude líbit. Hlavní je, že to bylo vyrobené od srdce, s láskou a dala jsem do toho i kousek sebe.
Když jsem letos 30.11.2018 předala kalendář příteli, první věta byla, že jsem blázen. Druhá věta vyšla z obýváku "Celé dva měsíce nedělala nic jiného, než že seděla u sebe a pořad tam něco pižlala", byl to hlas mamky, pokud si právě představujete hlas krkavčí matky, tak to určitě není moje máma. Je to spíše takový vysmátý a nechápající hlásek. Samozřejmě, že nechyběla věta "Už si můžu rozbalit 1?". Poslední větou pak bylo, že jsem kalendář vylepšila a že je rok od roku lepší a hezčí. LEVEL UP, už na vás nečekají toaletní ruličky slepené snad tunou lepidla, ani velká čtvrtka s okýnky, do kterých se nevejde víc než žvýkačka!



Letos jsem řekla, že kalendář dělám naposledy, tak jsem zvědavá, jak to bude příští rok, ale stejně si myslím, že to nedodržím.

Úsměv prosím!

4. listopadu 2018 v 22:51 |  Blog
Úsměv nás nic nestojí a i přesto s ním někteří velmi šetří. Šetří s ním, jakoby se mohl rychle vyčerpat, jako bychom ho měli jen omezené množství. Úsměv ale někdy poví víc, než tisíce slov, tak proč bychom jím měli šetřit?

Nebyl by svět krásnější, kdyby jsme se na něj dívali s úsměvem, nebyli by lidé šťastnější, kdyby se na ně ostatní usmívali? Přeci jen, řekněme si upřímně, radši se budu koukat na člověka s úsměvem na tváři, než na člověka, který se bude tvářit jako kakabus. Nebo ne? Zaleží na tom, o jaký úsměv jde a v jaké situaci. Když potkáme někoho cizího na ulici a jen tak lehce zvedneme koutky a můžeme mu tím hned zlepšit den. Když jdeme do krámu a na prodavačku se usmějeme, než abychom se na ní mračili, určitě k nám bude také milejší a když se na mě usměje prodavačka nebo řidič autobusu, (nebo nějaký pěkný kluk), také mám hned lepší den.

Samozřejmě, když se nám někdo vysmívá, už to tak hezký není, nebo spíše vůbec. Přeci jen, každý jsme si tím prošel. Přiště až se budete chtít někomu vysmívat, vzpomeňte si na mě, u psychicky slabších jedinců totiž může jít i o život. Ale o takovém smíchu dnes mluvit nechci.

Proč radši společně neudělat svět krásnější?
Jdu po městě a čekám na přechodu, když mi auto zastaví, poděkuju řidiči a usměju se, řidič se na mě s údivem podívá a také se usměje (Proč s údivem? To je poděkování nebo úsměv tak vzácný?). Nakoupím v obchodě a nákup mi vyjde na 99 Kč, prodavačka mi podává korunu a já jí odpovím to je dobrý. Ona se usměje a hrozně moc děkuje. Řekněte si sami, chcete v kanceláři celý den sedět s nějakou nafouklou a protivnou ženskou a nebo s veselou a vtipnou holkou? Já mám tedy jasno a co vy? Ovšem že každému občas není do smíchu, ale proč ten den svojí náladou kazit ještě ostatním?

Všechno zlé je pro něco dobré a nic není nemožné!

Nic nemůže být špatné, záleží jen na vás, jak se na ten svět budete dívat a jak se k ostatním budete chovat. Když se na ně budete mračit, asi na ně neuděláte moc dobrý dojem.

Chovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali k vám!
Tvařte se na ostatní tak, jak byste chtěli, aby se oni tvářili na vás!

Zítra nás čeká opět pondělí (pro mě určitě nejhorší den v týdnu) ale povinně! Vykročme zítra všichni pravou nohou a hlavně s úsměvem na tváři! Nenechte se nikým a ničím zaskočit a nedovolte nikomu aby vám zkazil den! I když je pondělí, udělejme nám i ostatním den hezčí!
 


Ach ty vzpomínky...

28. října 2018 v 22:39
Zrak, hmat, čich, sluch, chuť, lidské smysly, které vyvolávají naše vzpomínky. Paměť může být pěkně záludná. Dokáže vyvolat vzpomínky na události před dvaceti lety do nejmenších detailů, ovšem když hledáte, kam jste si položili před chvilkou klíče, odmítá spolupracovat.
Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že si vzpomínají na nejranější dětství, ale v té době ještě mozek nebyl dokonale vyvinutý. Může jít např. o jejich skutečné vzpomínky, které se staly mnohem později, a oni si je špatně zařadili nebo jde o události, které tyto osoby skutečně prožily, ale doopravdy si je nepamatují. Lidé si je podvědomě vytvořili, například vlivem rodinných historek nebo fotografií.

Když si něco vybavíme, říkáme věty: "Vidím to, jako by to bylo včera" "Vzpomínám jak jsem kdysi..."Při horkém kakau si vždy vzpomenu na rána, kdy jsem spala u babičky a ona mi ho dělala k snídani. Při jízde na chatu (je to opravdu stará a polorozpadlá chata) ale i tak tam rádi jezdíme, už jen kvůli tomu, jaké nás k tomu místo vážou vzpomínky. Někdy si ale připomeneme i věci, o kterých bychom radši nikdy nevědeli. Může se jednat o vzpomínky na autonehodu, na smrt, šikanu, ale i mnoho dalších.

Je důležité si uvědomit, že hodně věcí, co si pamatujeme, je nepřesných. Naše paměť není záznamník. Smiřte se prostě s tím, že nějaké věci, co si pamatujeme, se třeba nemusely stát, nebo se mohly stát, ale jinak než si myslíme.
Mozek funguje stejně jako Wikipedie. Nezaznamenává celé vzpomínky, ale pouze odkazy, které pak dává znovu dohromady

Moje dětství bylo jako každé jiné. I když... nevím jaké máte vy babičky, ale kdybyste znali tu mou, tak byste ani nevěřili, že taková může babička opravdu být. Nedávno jsem zrovna vzpomínala na dětství, je to smutné, doteď mi to je hrozně líto, ale uvědomila jsem si, že na babičku nemám žádnou hezkou vzpomínku, na kterou bych ráda zavzpomínala. Přemýšlela a vzpomínala jsem hodně dlouho, ale na nic jsem si nevzpomněla. A to jsem žena (nebo spíše holka) a ty mají sakra dobrou paměť!

Vzpomínám si jak jsem poprvé spadla do řeky a namočila si bačkůrky, pamatuji si vůni po ráno oroseného lesa, těch vzpomínek je mnoho ale s babičkou žádná. Kdybyste po mně chtěli nějakou vzpomínku na babičku, mohla bych vám jen říct, jak vzpomínám, že jsme museli sbírat pecky od melounu ze země, protože by prý údajně uprostřed dlažby vyrostl meloun, teď je to takové vtipné a zároveň je mi to hrozně líto. Nejlépe člověk udělá když odpustí.. Bohužel babička se nikdy nezměnila a nepočítám s tím, že se ještě někdy změní. Ale dost o vzpomínání... Jsem ráda, že mám život takový, jaký mám.

Jsou lidé, kteří mají narušenou krátkodobou paměť, nepamatují si předchozí den a proto, jako by každý den začínali od začátku. Vidět jsme to mohli např. ve filmech: Dřív než půjdu spát nebo 50x a stále poprvé.
Také jsou lidé kteří mají narušenou dlouhodobou paměť, ti si zase nepamatují nic, co se jim v životě stalo. Pak jsou tu i lidé, kteří si pamatují úplně všechno, tato nemoc se nazývá hyperthymestický syndrom.
Důkazem je například američanka Jill Priceová. Má mimořádnou paměť a pamatuje si každý jednotlivý den svého života. Můžete náhodně zvolit datum a ona je během sekundy schopna říci nejen jaký den v týdnu to byl, ale také co dělala a co se tehdy důležitého událo.
Ale jak říká, není to žádná výhra:"Některé vzpomínky jsou milé a přinášejí mi pocit bezpečí, ale vybavuji si i všechna svá špatná rozhodnutí, utrpěné urážky a trapasy"

Takže buďme rádi za to, že náš život je takový jaký je, i když nám někdy dává pořádně za uši. Buďme rádi za vzpomínky dobré i zlé. Dobré hřejí na srdíčku a ze špatných se alespoň můžeme ponaučit.

Zajímavost na konec:
Věděli jste, že čich dokáže nejlépe vyvolat naše vzpomínky? Spojíme-li čich s chutí dohromady, můžeme si vzpomenout i na věci, na které jsme již dávno zapomněli.

Související články:





Jak zatočit s nepříjemnými zážitky a traumaty

28. října 2018 v 22:19
Každý člověk má nějaké nepříjemné zážitky, traumata a nesnáze. Čím méně se nepříjemnými vzpomínkami bude zabývat, tím pro nás lépe. Nejlepší je si říct: "Co se stalo, stalo se" nebo "co tě nezabije, to tě posílí". Né u všech z nás to ale tak lehce funguje. Proto mám ještě nějaké další pomůcky:

V okamžiku, kdy se objeví nehezké vzpomínky, řekneme STOP a začneme si představovat něco jiného, něco příjemného, uklidňujícího.

Zavřeme oči, klidně a pravidelně, spíše hluboce dýcháme. Při každém výdechu vnímáme oporu. Uvědomujeme si, že nejsme "jenom listí vlající ve větru". Můžete si představit že jste strom, že máte pevné kořeny spojené se zemí, nadechněte se a představte si, jak ve vás ten strom roste, jak jeho větve prochází každým koutkem vašeho těla.

Uvědomujeme si svůj dech. A v duchu si říkáme např. "jsem silná, mladá žena"

Zaměřujeme se na vnímání dechu a pohybů břišní stěny a hrudníku. Uvědomujeme, že dech je život… Dýcháme, žijeme.

A co takhle vysmát se strachu? Problému, kterému se vysmějeme, místo abychom se pod jeho tíhou hroutili. Někdy třeba jen pomyslný smích nahradí úzkost a strach.

Vytvořme si katastrofickou představu neúspěchu, problému, toho, jak vše špatně dopadne. Co strašného se stane. Vše přeháníme do absurdna. Tak dlouho… až nám přehnané obavy přijdou k smíchu.

Představme si někoho jiného se stejnými negativními myšlenkami, jaké dobře známe u sebe. Tím je navozen určitý odstup od nepříjemné situace. Radíme dotyčnému, co by měl udělat, aby nepříjemné pocity zvládl.



Povzbuzující větičky:

"Každý den a v každém směru se cítím lépe a lépe." Měla by být pronášena vždy ráno a večer při ulehnutí na lůžko.

Preventivně si můžeme říkat například: "Klid. Zvládnu to! Vím, co dělám a proč to dělám."

Další můžou být: "Žádný strach, v životě mě čeká ještě hodně dobrého."

V nemoci např.: "Chci se uzdravit a dokážu to."

Před usnutím např.: "Uvolním se, budu klidně spát a ráno se probudím s dobrou náladou."

Jak na něco zapomenout

28. října 2018 v 22:18
Bohužel není možné si nepříjemné, trapné nebo bolestivé vzpomínky vymazat z hlavy. Můžete ale odsouvat nepříjemné vzpomínky do pozadí mysli.

Potlačování vzpomínek

Nahraďte vzpomínky jinými. Abyste zmátli svůj mozek a "zapomněli" na ně, zamyslete se nad detaily těchto vzpomínek a zaměňte např. místo, osoby, čas, pocit.

Snažte se co nejkonkrétněji určit, na co přesně byste chtěli zapomenout. Nemůžete zapomenout na to, že jste měli bývalou přítelkyni, ale můžete zapomenout na určitá data, události, nebo smyslové vzpomínky. Všechny tyto věci si napište.

Meditujte a dělejte u toho příjemné věci. Snažte se do svého mozku vložit příjemné pocity a zároveň aktivně myslete na nepříjemnou vzpomínku. Poslouchejte klidnou hudbu, dejte si příjemnou horkou vanu s vonnými svíčkami, nebo si dejte zmrzlinový koktejl na zahradě za letního dne.


Vymažte si paměť. Představte si v mysli silné gesto pro "zničení" nepříjemné vzpomínky. Můžete si například představit svoji vzpomínku ve formě papíru a jak ho pálíte.

Zkuste hypnózu.

Nahrazování vzpomínek

Myslete na nepříjemné věci, když děláte něco příjemného. Jedním ze způsobů, jak se odpoutat od špatné myšlenky, je spojit si ji s něčím dobrým.
Něčím se zabavte. Nejrychlejším způsobem, jak se zbavit starých vzpomínek, je vytvořit si nové vzpomínky. Například: nový koníček, čtení knih a sledování filmů, nová práce, nový domov, nový přátelé...
Přetvořte svoji vzpomínku. Najděte si oblast, do které spadá vaše nepříjemná vzpomínka a začněte se jí věnovat a postupně ji proměňovat. Vytvářejte si příjemné vzpomínky, které jsou podobné těm, které chcete .
Psychoterapeut. Pokud nejste schopni překonat negativní pocity způsobené bolestivou vzpomínkou, možná by stálo za to navštívit psychoterapeuta. Terapeut vám může pomoci srovnat se se svými pocity a pokračovat v životě.

Zajímavosti:

Dveře ničí paměť
Ač se vám to možná bude zdát neuvěřitelné, mnoho lidí zažilo záhadné selhání krátkodobé paměti poté, co vešli do nějaké místnosti - nedokázali si vzpomenout, proč tam jsou. Vědci se shodují na tom, že příčinou mohou být dveře. Projití dveřmi totiž může být pro mozek signálem, že přichází něco nového. Vstup anebo odchod dveřmi se chová v mysli jako 'hranice událostí'

Vymazání paměti
I když se to stává vzácně, mohou některé činnosti způsobit dočasnou ztrátu paměti, nebo vytvořit v mozku mlhu. Někteří lidé toto zažívají po sexu.

Vzpomínky žijí dál
Může zapomenutá píseň a i nadále bude žít v naší hlavě, aniž bychom o tom věděli? Před dvěma lety se objevil případ ženy, jež měla sluchové halucinace - konkrétní píseň, kterou neznala, jiní ji však rozpoznali. Vědci došli k závěru, že žena pravděpodobně píseň dříve znala, ale zapomněla na ni.

Co člověk, to originál

18. října 2018 v 21:11 |  Blog
Jak se říká "sto lidí, sto chutí". Každý člověk je originál, každý je v něčem úplně jiný a neexistuje člověk, který by byl úplně stejný jako my. Jak by to také vypadalo, kdyby na světě chodili lidé se stejnými názory, se stejnými vlastnostmi… Náš život by byl nejspíše tak nudný, že bychom se nakonec vyzabíjeli. Jelikož by nikoho nezajímalo, kdybych zde vypsala 50 svým vlastností, vezmu to obecně se špetkou mně.

Projev vlastních názorů, postavení se jedince k určité situaci, každý by se zachoval v něčem jinak, než ostatní a to z nás dělá osobnost. Pokud bychom byli všichni stejní, přeci jen by to byla nuda. I když si to člověk někdy neuvědomuje, i to, že máme nepřítele, nebo někoho, koho nemáme v oblibě, nám umožňuje svým způsobem žít. Byl by na světě klid, kdyby se lidé nehádali a všichni měli stejné názory, ale co by to potom bylo za život?

Existují lidé, kteří se neradi hádají a také existují lidé, kteří hádky schválně vyvolávají. Já osobně se řadím spíše do druhé skupiny, i když záleží na tom, v jakém postavení se zrovna nacházím. Jsem znamením beran a má to co do sebe. Řekla bych, že hlavní vlastností tohoto znamení je tvrdohlavost. Ano jsem tvrdohlavá! Tvrdohlavá jako skála z nejtvrdšího kamene. Vždy si stojím za svým názorem, bohužel někdy vyslovuji názor nahlas, špatným lidem nebo na špatném místě a to se né vždy vyplácí. Když si něco usmyslím, nikdo mi to nemůže překazit. To je také důvod, proč někdy mezi mnou a mými blízkými dochází ke sporu a kdyby k němu nedošlo, snad by mě ten život ani nebavil.

Občas mám náladu spor dokonce vyvolat, aby se něco dělo a okořenila jsem život sobě i lidem okolo. Samozřejmě je to taková ta hádka-nehádka a stejně o ničem. Každý si občas z někoho rád vystřelí, a pokud né každý, tak já určitě ano. Nemám v tom žádný zlý úmysl, jen čekám na reakci, jak se ostatní v určitých situacích zachovají. Řeknete příteli: "Miluju někoho jiného" nebo "Jsem těhotná" a už se rozvíjí diskuze, sice na téma, které není pravdivé, ale řekla bych, že se tím lidé i svým způsobem blíže poznávají. Na větu "Miluji někoho jiného" následuje diskuze, která se většinou zvrhne v hádku (je to vlastně hádka o ničem, protože je to vše jen smyšlené a nemáme za cíl, něčeho docílit).
Přestože si člověk myslí, že by "padesát odstínů" tedy padesát vlastností ani nemohl mít, kdyby se na toto téma soustředil a pořádně zapřemýšlel, určitě by přišel ještě na víc než padesát. Co se týká žen, řekla bych, že ty můžou mít dokonce 1 000 000 x více vlastností (nu což, jsme prostě složitější bytosti).

Padesát odstínů mně, by se dalo brát, jakou má daná osoba náladu, a jak ho ovlivňuje. Je jasné, že když člověk vstane levou nohou, (např. hned ráno si oblékne kalhoty na ruby, nestíhá autobus, v práci vylije kafe, polije při tom důležité dokumenty a ještě rozbije hrneček, to je opravdu den s velkým D) bude lepši tohoto člověka radši nedráždit a nejlépe se mu vyhýbat obloukem. Pokud člověk vstane levou nohou, je úplně jiný, než kdyby se krásně vyspal. Pohybuje se na lajně mezi černou a bílou barvou a mezitím je samozřejmě šedivá a není těch odstínů jen padesát, ale třeba i milión. Záleží na okolnostech, jak moc šedivý zrovna jeho den bude.

Naše nálada a odstín šedivosti pak ovlivňuje i okolí. Jsme nevrlý, nepříjemní, protivní, což okolí nemusí být příjemné, a jelikož nám v takové chvíli je, tak jak nám je, můžeme i z obyčejné otázky vyvolat konflikt. Je to jako by byl celý svět postavený proti nám, všechno co kdo udělá je špatně! A co když zrovna žena má své dny? Tak to je opravdu lepší ji zavřít do ložnice, položit vedle ní pytel brambůrek nebo popcornu a horké kakao, nezbývá nic, než čekat. Někdy se ze špatné nálady člověk vyspí a někdy to může přetrvávat i delší dobu. Takovému člověku se můžeme snažit pomoci, ale ve většině případů bude naše snaha zbytečná, nejlepší bude ho nechat být, nechat ho vydýchat a doufat, že ho to přejde.
Snažte se zpříjemnit den sobě i ostatním, hned potom bude v místnosti lepší nálada, nebude tak napnutá. K takovému zlepšení dne někdy stačí jen obyčejný hrnek kávy nebo horkého čaje, dobrá může být i hezká SMS nebo vzkaz na stole, ten druhý uvidí, že jste si na něj vzpomněli a že vám na něm záleží.

Vzpomeňte si na mě třeba až půjdete v pondělí do práce nebo do školy (přeci jen pondělí bývá nejhorší) a vezměte své kamarádce nebo kolegyni svačinu nebo jí udělejte kafe, den bude hned hezčí a příjemnější a čas tak rychleji uteče.


Uvědomění

7. října 2018 v 17:00 |  Blog
Často přemýšlím nad tím, jestli je všechno co se děje okolo nás skutečné. Jestli tohle všechno není jen sen nebo noční můra. Občas mi přijde, že do této doby nepatřím, že jsem se měla narodit o pár tisíc let dříve. Pracujeme každý den jako roboti a těšíme se na víkend. Stále a stále dokola. Honí nás povinnosti, peníze, atd. Proč? Abychom mohli alespoň trochu žít a existovat.

Dříve, o hodně dříve, dělali lidé, co je bavilo. Pekli chléb, pásli husy, vyráběli keramiku. Všechno byla ruční práce, žadné stroje, žádná televize, žádný spěch. K čemu to všechno? To čemu se dnes říká jarmark, bývalo dříve každý den. Nikdo neřešil, co máte na sobě, jestli doma máte "značkovou" krávu nebo obyčejnou ovci. Lidé měli více času na všechno. Všude byla krásná příroda, lidé si ostatních vážili.

Dnes všichni někam pospíchají, zastavují více a více ploch, skoro všechno dělají továrny, znečišťujeme ovzduší výpary z aut, dřeme se, abychom měli co jíst, vyrábíme spoustu zbytečných věcí, které akorát škodí přírodě. Všude létají igelitové tašky, válí se odpadky, feťáci a ožralové. Každý z nás by se měl zamyslet, kam tento svět spěje? Jdeme opravdu správný směrem nebo se jen řítíme do propasti… i jeden malý človíček může přispět k záchraně přírody, hlavní je si neříct, že je to zbytečné a že sami nic nezmůžete.

Nejsem tím, kým mám být.

7. října 2018 v 15:00 |  Blog
Jen málokdo může říct, že je tím, kým doopravdy je. Za všechno může okolí, okolní situace a hlavně dnešní doba. Honíme se za penězi, a proto si nemůžeme dovolit dělat práci, která nás baví. Lidé kradou, i když by nechtěli proto, aby mohli uživit rodinu. Berou si půjčky, aby si mohli koupit drahé auto. Porušují zákony, jsou bezohlední a sobečtí, třeba kvůli tomu, aby zapadli do nějaké party.

Lidé se snaží zapadnout mezi ostatní, snaží se zapadnout do společnosti. Chovají se tak, aby se ostatním líbili, tak jak by chtěli, aby se chovali. Často tak zapomínají na sebe, jací jsou, kdo jsou. Pro zapadnutí do společnosti jsou lidé schopni udělat skoro cokoli, začínají kouřit, fetovat, děcka mají horší známky, rodiče jim kupují drahé telefony, aby se jim ostatní nevysmívali.

Kluk, který rád kreslí, o tom nikomu neřekne, aby se mu nikdo nevysmíval za to, jaký doopravdy je. Malování ale k člověku, kterého to baví, patří, je to součástí jeho osobnosti. Řekla bych: "buď tím, kým seš"

Bohužel ale... v dnešní době být tím, kým jsme, je velmi těžké. Díky sociálním sítím, na kterých je teď skoro každý, může právě proto, že jste, kdo jste, vzniknout šikana, posměch a to všechno jen jedné větě, kterou o vás někdo napíše. Bohužel dnešní doba je taková, že málokdo si může dovolit být sám sebou.

I přesto nezapomínejte, kdo doopravdy jste a co vás baví. Odpojte se z virtuální reality, staňte se na chvíli offline a začněte doopravdy žít. Jednou se totiž můžete podívat do zrcadla a zamyslet se, řeknete si: vždyť tohle vlastně vůbec nejsem já.
Čas je drahý a nejde vrátit zpátky, tak se nejdříve zamyslete nad tím, než něco uděláte.

Řekněte si: "jsem tohle vlastně já?"

Štěstí v neštěstí - 1/10

29. září 2018 v 17:52 |  Blog

1z10

Je to už rok a něco, co jsme s rodiči jeli do Prahy na výlet. Vjeli jsme na dálnici, ujeli asi tak 3 km, najednou se před námi objevilo zastavené auto, které bylo uprostřed dálnice zaparkované jak na parkovišti. Všechny auta před námi ho stihly minout.

Bohužel naše auto nemělo kam uhnout a kvůli uhýbajícím autům před námi jsme ani neměli šanci auto vidět. Auta jsme si všimli až 10 metrů před námi. Ihned jsme začali brzdit. Vypadalo to, že rána nebude tak veliká. Bohužel to jen tak vypadalo, rána jak z děla, pískání v uších, všude prach z airbagů, bolest na hrudníku, nedalo se dýchat.

Podívám se, jestli jsou všichni v pořádku. Naštěstí všichni žijou. Sestřička začala hrozně brečet. Přítel, který seděl vedle mě, se otočil, jestli nic nejede a nevrazí do nás ještě zezadu. Naštěstí nic nejelo, vylezl z auta a začal mávat, aby auta zastavila a nevrazila do nás. Vytáhl vestu, a šel dát trojúhelník na silnici. (Takhle rychle vylézt z auta po nárazu, vzpamatovat se a hned jednat, klobouk dolů, já byla ráda, že jsem se nadechla.)

Když jsme se dostali z auta a ulehli za svodidla do trávy, zjistili jsme, že je něco špatně. Jeden z členů rodiny se nemohl hýbat a přicházel do mdlob. Volali jsme na lidi, kterým patřilo "zaparkované auto", ať ihned zavolají sanitku. Nic. Z několika aut, která kolem nás projely a viděly nás, vystoupil a pomohl nám jeden jediný člověk, který se nám snažil pomoct. "Sanitka je na cestě", řekl a uklidňoval moji sestru.

Jako první přijelo policejní auto. Policajtka se na nás podívala a nevšímajíc se zraněného člena naší rodiny, začala vyslýchat svědky. Žádná první pomoc ani od policie? Při příjezdu sanitky, kterou nenechaly auta na dálnici ani projet, nás naložili a první, co jsme slyšeli, že mají ve všech nemocnicích plno a nemůžou nás přijmout. Když nám dávali kapačku, samozřejmě jsem je upozornila, že při vpichu omdlévám. I když jsem se dívala někam jinam a snažila se na to nemyslet, uběhla chvíle a už jsem byla v mdlobách. Pamatuji si jen úryvky, jak sanitář říká, že vypadám špatně, že mě radši položí, pak mám okno. Z vyprávění od přítele, který to všechno viděl z venku, jsem se dozvěděla, jak mě tahali ze sanitky, kolem mě stála hromada lidí a snažili se mě přenést na lehátko. "To byla poslední chvíle, kdy jsem tě viděl, nikdo mi neřekl, co s tebou je, ani kam tě vezou." Dozvěděla jsem se z vyprávění. (Musel to být hrozný pocit bezmoci.)

Probudila jsem se na cestě do nemocnice, bylo mi v tu chvíli hrozně blbé, že se o mě musel někdo starat, i když vím, že je to jejich práce, snažila jsem se sanitářům zlepšit den tím, že jsem si s nimi povídala, i když to byly nesmysly a je to vůbec nezajímalo. Dojeli jsme do nemocnice (každý samozřejmě do jiné) a abychom se necítili málo špatně, tak jen slyšíte od doktora: "Proč jste ji sem přivezli? Co jí je? Tak nemají jezdit, když neumějí řídit." (Jako, kdybychom za to mohli, že se tohle zrovna nám přihodilo, tohle se mohlo stát i komukoli jinému, hold ve špatnou chvíli na špatném místě). Celou noc v nemocnici jsem nespala, nešlo to. Měla jsem strach, co je s ostatními. Dokola se mi to přehrávalo v hlavě a ještě ta hromada přístrojů, na které jsem byla napojená, pořád jsem se do něčeho zamotávala, ale ten východ slunce z toho obrovského nemocničního okna byl nezapomenutelný. (Ono na žádnou z těch věcí, co se v ten den udály, se nedá zapomenout).

Když jsme se opět všichni sešli doma, vyprávěli jsme si, co si kdo pamatoval. Když jsem seděla v autě, tak těsně před nehodou jsem ještě jedla borůvkový koláč. Ten zajistí doživotní historku. Koláč totiž během brzdění vylítl na přední okénko u řidiče, kde se rozplácl. Když nám máma popisovala své první pocity a pohledy, řekla nám, že si celou dobu myslela, že je na skle rozmázlý tátův mozek. Muselo to vypadat opravdu děsivě, jelikož táta měl zlomené brýle a na nose odřeninu. Já jsem o koláči věděla hned, jak jsem po nehodě otevřela oči a také když jsem viděla ségru v šoku, snažila jsem se jí tím rozesmát. Táta nám svůj pohled bohužel říct nemohl. Posttraumatický šok zajistil, že si z nehody vůbec nic nepamatuje.

Auto, do kterého jsme nabourali, nemělo trojúhelník, blikačky, řidič neměl vestu, nedával žádný signál na nebezpečí, vyvázl z nehody bez obvinění a bez pokuty. Auto mělo černou barvu, tím hůř bylo také vidět.

Máma si doma bohužel ještě tři měsíce poležela kvůli naštípnutému obratli v páteři. Dovolená se musela zrušit. Auto šlo do šrotu.

Můžeme ale říct, že jsme se z toho nakonec všichni dostali živý a to je obrovské štěstí, jiní takové štěstí bohužel nemají.
Přesně už vím, jaký je svět a lidi v něm (neříkám všichni, víc jak většina určitě).

I přesto, že už je to přes rok, stále mám strach jezdit v autě, ještě horší je pro mě jet po dálnici. V každém z nás to něco zanechalo, byl to okamžik, na který jen tak nezapomeneme.

Byla bych ráda, kdyby lidé nebyly tak bezohlední a sobečtí, a aby si navzájem pomáhali.Tohle se může stát každému z nás a tu pomoc, může jednou potřebovat každý. Tak si na to vzpomeňte, až se stanete svědkem nehody, nebo budete projíždět kolem bouračky a pomozte těm lidem!

1/10


1/10


Další články


Kam dál