Nedokonalost v dokonalosti

18. října 2019 v 11:39 | Brunett |  Blog
Co vlastně znamená dokonalost? Že je něco "perfektní"? Nic nemůže být perfektní. V každé dokonalosti je něco nedokonalého a v každé nedokonalosti je něco dokonalého. Nedokonalost a dokonalost by se dali srovnat se sílou jin a jang. Dvě spojené části jednoho celku. Tma odráží světlo a světlo zobrazuje tmu. Tudíž nikdy nemůže být úplná tma a ani nemůže být úplně světlo.

Nedokonalost jedince

Naše dokonalosti a nedokonalosti tvoří celek naší osobnosti. Měli bychom ve svých nedokonalostech hledat něco dokonalého. Všechno zlé je, pro něco dobré a naopak. Záleží na nás samotných, jak se na ten náš svět budeme koukat. Jsme nedokonalý tím, že jsme tichý, ošklivý, hloupý? Využijme toho. I když si myslíme, že nikdo horší než my být nemůže, nedělejme z toho takové drama a najděme ve své nedokonalosti něco dokonalého. Jde to! Musíme jen chtít.

Dokonalost lidstva jako celku

Ať už člověk vznikl jakkoli ať už se zabývá čímkoli, není každá živá bytost v podstatě "dokonalá"? Není každý další život zázrak? Jak se mohlo stvořit takové tělo? Celý člověk je vlastně dokonalostí přírody. Jsme inteligentní, dokázali jsme vynalézt síť, elektroniku, cestujeme do vesmíru, vymysleli jsme abecedu, rovnice, prvky, atd. a přece nám to není dost.
Chceme se stále víc a víc zdokonalovat, víc a víc vynalézat, víc a víc vědět. Kromě věcí, které opravdu zajistily pokrok lidstva, naše neskutečně dokonalé a inteligentní mozečky vynalezli i řadu věcí, na které bychom až tak pyšní být nemohli. Jak jsem ale již psala všechno zlé je pro něco dobré a naopak. Opravdu člověk potřebuje k životu atomovou bombu, auta, továrny atd.? Vydržel bez toho několik tisíc let a také přežil.
Jsme až tak dokonalý, že svojí "dokonalostí" ničíme svět kolem nás. Jednou to bude sám člověk, který nás zahubí. Všechno má své pro a proti. Vynalezneme stroj a hned máme méně práce. Stroje nám práci ulehčí nebo nás úplně nahradí. Všechno má svojí druhou stránku, jako např. u stroje můžeme mít stoupající nezaměstnanost, větší znečištění přírody, spotřeba surovin. Každý nový vynález nebo objev je obdivuhodný, ale musíme myslet i na to, jaké bude mít své proti. Měli bychom se svými mozky a vynálezy pracovat tak, aby svět zůstal v rovnováze.
Ale svět jde tak moc rychle, že člověk už sám sebe nestíhá. Za poslední léta se zvýšil počet sebevražd o více než dvojnásobek a většinou za to může až moc rychlá doba. Sami již nezvládáme to, co jsme vytvořili. Dokážeme sice vynalézt stroje na kdejakou blbost, ale každým strojem se cítíme méně potřební, nedůležití a k ničemu.
Ať si právě teď vzpomenete na cokoli, všechno má své pro a proti. Ulehčili jsme si práci až tak moc, že nám to spíše škodí, než svědčí a ani si to neuvědomujeme. Jsme sobci, naše planeta nám dává život a my se jí takhle odvděčíme? Bereme z ní více, než ji sami dokážeme dát. Jednou se nám to všechno vrátí, jen si to většina lidí uvědomí, až když už bude opravdu pozdě.
 

Svět uvnitř mě

11. října 2019 v 16:00 | Brunett |  Blog
Svět uvnitř mě je jiný než všechny světy kolem nás. Je prázdný, plný strachu, přikrytý pod temnou peřinou. V celé té tmavé zemi se ale ukrývá zářivé, oslňující světlo, kterému říkám naděje. Něco ale tomu mému světu chybí, je to život. Co je svět bez lidí, bez naplnění, bez budoucnosti? Je to jako když jdete po té naší planetě a jste na něm jen, protože musíte.

Každý den probíhá stejně, vstanete, jdete do práce, pracujete, přijdete z práce a připravujete se do práce a takhle je to každý den. A proč? Jen proto, abychom přežili nebo mohli trošičku žít. Pak když konečně přijde volný víkend, musíme dělat to, co jsme během týdne nestihli. Když máme hotovo, zjistíme, že je 19:00 hodin, a že si můžeme jít vyčerpaní opět lehnout. Myslíte si, že v neděli budete mít volno? Ani náhodou! Opět pomalu začínáme nastupovat do pravidelného kolečka, nakoupit, uvařit, na chvíli si odpočinout, vzpamatovat se a psychicky se připravovat do práce. Takhle to jede neustále dokola, dokud nemáme konečně nárok na dovolenou nebo na důchod.

Rok má 365 dní, což je + - 52 týdnů, sobota a neděle připadá na 2 dny v týdnu tudíž + - 104 dní. Minimálně můžeme mít 4 týdny dovolené, což je 20 dní. Jenomže volné víkendy nejsou až tak volné, doopravdy si odpočineme až na nejméně 14 denní dovolené, zůstaneme tedy u čísla 20, které dělá z celého roku 5,5%. Kolik dní vlastně doopravdy žijeme? Jsme jako roboti, křečci, kteří se neustále točí v tom svém kolečku. Čekáme a věříme, že za tu naší dřinu bude jednou líp.




Jsme obklopení lidmi, kteří vám pomáhají jen proto, že z toho něco vidí. Každý to dělá, i když si to nemyslí. Pomůžete někomu a očekáváte, že příště pomůže on vám, nebo že se vám to nějak vrátí. Dělat dobré skutky a pomáhat je dobré, i když za tím vidíme jen to, že se nám to musí jednou vrátit. Můj svět je takový jaký je. Tmavý a neviditelný jako Harry Potter zahalený pod neviditelným pláštěm. Lidi vás přehlíží, v krámech do vás strkají a kvůli zboží s nadpisem AKCE jsou schopni vás ušlapat. Všichni pospíchají tak, že skoro přejedou maminku s kočárkem na přechodu. Něco se vám stane, jste sami a potřebujete obejmout, ale nikdo nepozná, že vás něco trápí. Potřebujete si s někým popovídat, mluvit můžete, ale je to jako mluvit do zdi. Zkuste někdy přerušit větu, aniž byste ji dokončili, všiml si někdo, že jste nedopovídali?

Ostatní vám házejí klacky pod nohy jen proto, aby se např. v kariéře dostali na lepší místo. Bohužel, to místo již dostala osoba, která nic neumí ale je něčí příbuzná. Honíme se za něčím, co neexistuje. Chcete se někomu svěřit ale místo pochopení nebo vyslechnutí převede řeč na svůj problém. Uděláte chybu, a dostanete jako kdyby se měla kvůli vám zhroutit země. Nejsme snad jenom lidé? Nejde snad na naše chyby poukázat normálně? lidsky? Každý dělá chyby, každý se chybami učí!
Chcete projevit svůj názor, který ostatní nezajímá.

Něco řeknete a hned vás odsoudí. Něco uděláte a i kdyby jste to udělali jakkoli, tak to bude vždy špatně.

Takhle nějak vidím náš svět, je to můj názor, tudíž i můj svět. Svět plný nenávisti, závisti, sobectví, samoty, zbytečného pospíchání....

Jaký je vlastně důvod naší existence? Co je vlastně cílem našeho žití? Proč se neustále za něčím honíme a proč se k sobě i k přírodě takhle chováme?

Podivné přátelství

23. prosince 2018 v 23:29
Jak se říkává: "Pes je nejlepší přítel člověka". Já bych radši řekla: "Zvíře je nejlepší přítel člověka". Není snad jedno, jestli se jedná o papouška, rybičku, kočku, morče nebo slona? Pro každého, kdo má doma zvířátko je to i nejlepší přítel. Němé stvoření, které svým výrazem dává najevo, že s vámi soucítí. Podle prvních biblických kapitol jsou zvířata stvořena proto, aby člověku dělala společnost. Samozřejmě nemyslíme společnost třeba takových blech nebo komárů.

Proč by mělo být zrovna zvíře nejlepším kamarádem? Odpověď je více než jednoduchá. Zvíře si na nic nehraje, je tím, čím má být. Jen my, lidé, jsme si nasadili masky. Přetvářky, lži a neupřímnosti jsou všude kolem nás. Není divu, že zvíře působí jako hojivá náplast na naše zranění, neodmlouvají, nevyčítají, pomáhají překonat smutek a osamělost, jsou vděční jen za to, že s nimi trávíme čas. Doplňují to obrovské citové prázdno, které jsme vytvořili. Odcizujeme se sami sobě. Láska našich zvířát je nám pak často bližší než láska druhého člověka.

Ležíte v obýváku na sedačce a nemáte náladu, kdo pomůže? Jen váš domácí mazlíček. Někdy si o problémech nechcete povídat, ale chcete být jen vyslechnuti a chápáni. Všechna zvířata jsou věrná svému páníčkovi, věří mu, soucítí s ním, a když vám není do smíchu, tak si s nimi můžete povídat a oni vás vyslechnou. Ani nepotřebujete, aby vám odpovídali, stačí, jen když s vámi jsou. Jsou to takové naše vrbičky.

Já mám doma morčátka. Vstávají semnou a usínají. Ráno, když rozsvítím nebo když vysvitne sluníčko, už vstávají na snídani. Při odchodu, si na mě kvíknou, abych jim hodila něco dobrého. Když je víkend a všichni jdeme obědvat, vstanou a jdou si dát také oběd. V týdnu pak spí do té doby, dokud zase nepřijdu z práce. Přivítají mě pískotem. O víkendu si s tou jednou lehnu do postele, ona se opře o ruku a začne kopat nožkama a cukat ušima, spinká, ví, že je u mě v bezpečí. Doráží, skotačí, provokuje, skáče do vzduchu, div ještě nedělá kotrmelce jakou má radost. Lítá pod stolem jak kdyby narazila na elektrický proud. Když zařvu její jméno, ona hned přiběhne a začne panáčkovat. "Kolečko" řeknu jí a ona s radostí povyskočí, otočí se a hned čmuchá, copak dostane. Věří mi a já věřím jí. I když ona je zvíře a já člověk, i když ona neumí lidskou řečí a já zvířecí, i tak si rozumíme, věříme, chápeme se.

Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ten, že zvíře má radost, když vás vidí a vycítí, když jste smutní. Říká se, že zvířata jsou zrcadlem našich lidských vlastností. Můžeme se učit jak mi od nich, tak oni od nás. Tráví s námi celý život, spoustu věcí okoukají, jsou chytřejší, než si dokážeme představit. Soužitím se zvířaty a ostatní přírodou se totiž my lidé učíme být lidmi, poznáváme, kdo doopravdy jsme.

"Zvíře není hračka. Je to partner. A dokáže být i dobrým učitelem."
 


To nejhezčí na Vánocích

12. prosince 2018 v 22:05 |  Blog
Hned jak se venku projeví zima a padne první vločka, začínají vycházet z dětských úst věty typu: "Už budou Vánoce? Kdy přijde Ježíšek? A kdy přijde Mikuláš? Už si smím otevřít první okýnko?" a od rodičů něco jako: "Buď hodný, nebo nepřijde Ježíšek! Že já to řeknu čertovi a ten si tě odnese?! Nech to cukroví, nebo ho všechno sníš ještě před Vánoci!". Pro dítě čas plyne tak pomalu, jakoby se snad zastavil. Když pak napadne první sníh, začíná nekonečná legrace (a také nekonečné praní), děcka se povalují ve sněhu a dělají andělíčky, válí koule na sněhuláky, koulují se, skákají do bahnitého sněhu, lížou rampouchy a ústy chytají vločky. Je to čas zázraků a plnění přání. Všude to vypadá jako v pohádce, třpytivé ozdoby a barevná světýlka se nacházejí všude kolem nás.

Kdopak to ale klepe na dveře? Čerti jdou! V minutě se v dětských tvářích projeví strach, div ještě netečou slzy! "Byl si hodný Honzíku a řekneš nám nějakou pěknou básničku?" Zeptá se anděl. Vzápětí čert zachrastí řetězem, vyplázne jazyk a udělá ten legrační zvuk. Místo básničky se pak ozývá dětský pláč, který vychází ze stínu sukně maminky. Poté, co čerti konečně odejdou, dítě se uklidní a dostane něco sladkého na zub a třeba i něco zdravého. S blížícími Vánocemi se v televizích ale i v regálech objevují různé hračky, které lákají dětská kukadla jako magnet. Hned jak na něco narazí, připíší to na svůj seznam přání, který je někdy doplněný o výstřižky z letáků. Nekonečný seznam pak položí k oknu a čekají, až si ho Ježíšek vyzvedne, ani tento rok ho však nezastihnou.Byty se provoní vánočním cukrovím, společně ozdobíme perníčky, rozkrojíme jablíčko a pustíme lodičku. V kádích už se prodávají kapři a na parkovištích vánoční stromečky, Vánoce jsou čím dál blíže a než se nadějeme, půjdeme opět do školy.

Konečně přišel onen den, nesmím nic sníst, abych konečně viděla zlaté prasátko. Bohužel ani letos jsem to nevydržela a tak nezbývá než to zkusit příští rok. Štědrovečerní večeři do sebe sypu, co nejrychlejším způsobem, abychom mohli co nejdříve ke stromečku. S plnou pusou čekám u dveří, kdy už budu moct vejít. Jeden z rodičů se vždy sebral a odešel na "záchod". Druhý se nás mezitím snažil zabavit, abychom nekoukali skrze prosklené dveře nebo klíčovou dírku. Zvoneček!! Konečně můžeme do vedlejšího pokoje, kde už se nacházejí dárečky.

Jeden papír, druhý papír, jeden obal, druhý obal a je z toho hromada nepořádku, v kterém sedí dvě rozzářené dětské tváře. Všechny dárky vezmeme k sobě na sedačku a mezitím, co musíme všechno vyzkoušet a prozkoumat, už dávají Tři oříšky pro popelku nebo Mrazíka. Spát jdeme, dokud nám oči ještě drží otevřené a vstáváme co nejdříve, abychom si mohli opět hrát s novými hračkami.

I když už na Ježíška nevěřím, dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem byla ještě malá. Dnes jsou už Vánoce dočista o něčem jiném, hlavní pro mě je, abychom se všichni sešli a v klidu si popovídali a pojedli. Dopis pro Ježíška by byl nejspíše prázdný, protože ani nevím, co si přát, jen ať jsme všichni zdraví a šťastný. To čemu ještě věřím, je zázrak Vánoc. Ten čas tak rychle letí a je úplně jedno, jestli je před Vánoci nebo ne. Být dítětem je krásný, žádné starosti. Největším problémem bylo, jakou panenku si vezmu zítra do školky. Bohužel si to člověk uvědomí, až když je starší a začne ten život krůček po krůčku poznávat. Nic není hezčího, než byt provoněný cukrovím, rozzářené dětské úsměvy, radost okolo nás, výzdoba, tradice atd. Nejsou o množství nebo hodnotě darů ale o lidech kteří jsou s námi a kteří si na nás vzpomněli.

Mamí, už přijde Ježíšek?

11. prosince 2018 v 22:01 |  O mně
Hned jak se venku projeví zima a padne první vločka, začínají vycházet z dětských úst věty typu: "Už budou Vánoce? Kdy přijde Ježíšek? A kdy přijde Mikuláš? Už si smím otevřít první okýnko?" a od rodičů něco jako: "Buď hodný, nebo nepřijde Ježíšek! Že já to řeknu čertovi a ten si tě odnese?! Nech to cukroví, nebo ho všechno sníš ještě před Vánoci!".

Čas najednou plyne tak pomalu, jakoby se snad zastavil. Když pak napadne první sníh a začíná nekonečná legrace. Válíme se společně se sousedy ve sněhu a děláme andělíčky, válíme koule na sněhuláka, koulujeme se a strkáme si sníh za kombinézy, skákáme do bahnitého sněhu, lížeme rampouchy a ústy chytáme vločky. Pomalu se začíná stmívat, my bereme boby a vracíme se zpět domu. Celý promrzlí rychle vylezeme z promočeného oblečení a maminka nám napustí teplou vanu a udělá kakao, abychom se ohřáli. Mezitím co se snažím zatopit koupelnu, máma vytřepává zbylý sníh z oblečení a dává ho uschnout na topení. Louže z roztávajícího sněhu jsou všude, a aby ty louže nebyly malé, vycákám ještě trochu vody z vany. I přesto, že být na jejím místě, už bych si dávno dála na zadek, máma odolává a zachovává klidnou hlavu.

Kdopak to ale klepe na dveře? Čerti jdou! V minutě po mě skočí strach, schovávám se za mamčinou sukni v domnění, že mě zachrání. "Byl si hodný Honzíku a řekneš nám nějakou pěknou básničku?" zeptá se anděl brášky. Vzápětí čert zachrastí řetězem, vyplázne jazyk a udělá ten legrační zvuk. Místo básničky pak už jenom řvu, a držím se zuby nehty táty nohy, aby mě čert neodnes. Když čerti konečně odejdou, začínám se pomalu uklidňovat. Co mi schválně nechal Mikuláš za oknem? Letím do obýváku, tam nic, do ložnice, tam také nic. Konečně! "Mami, tati, koukněte se, co mi tu Mikuláš nechal!" řvu na rodiče a sedám si na sedačku s balíčkem sladkostí. Mandarinky odložím stranou a nechám si je na jindy, mňam čokoláda, koušu do hlavy anděla.

Vánoce jsou čas zázraků a plnění přání. Na parkovišti se již prodávají vánoční stromečky a všude to vypadá jako v pohádce, třpytivé ozdoby a barevná světýlka se nacházejí všude kolem nás. V televizích se objevují reklamy na nejrůznější věci a obchody se začínají proměňovat v říši hraček. Beru jednu za druhou a prosím rodiče ať mi nějakou kopí, bohužel se mi dostane jen odpovědi, abych vydržela do Vánoc. Všude takových krásných věcí, ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Hned jak na něco narazím, připíší to na seznam přání, a aby toho nebylo málo, vystřihnu ještě pár obrázků z katalogu. Nekonečný seznam pak položím k oknu a čekám, až si ho Ježíšek vyzvedne. Ani tento rok jsem ho však nezastihla, tak snad příště.

Copak to ale voní? Letím do kuchyně, abych se podívala. Perníčky!! Sedám si před troubu a pozoruji, jak těsto zlátne a roste. "Mami, nezbylo ti kousek těsta?" zeptám se a z další várky dostanu kousek, abych dala na chvíli pokoj (stejně ale chodím uďobávat.) Miluju syrové těsto! Už jsou perníčky krásně propečené "Můžu si vzít?" "Horké to jíst nesmíš, bolelo by tě bříško." dostává se mi odpovědi od mámi. Druhý den jsou již perníčky studené a můžeme je začít zdobit, z napečeného cukroví zbyde sotva polovina. Všechno to někdo ochutnat musí, a co kdyby podkova chutnala jinak než prasátko? Patláme na perníčky různé patvary, jsme oblepení až za ušima.

V kádích už začínají plavat kapři, na náměstí voní trdelníky, blíží se to, blíží, a než se nadějeme, půjdeme opět do školy. Konečně otevírám poslední okénko adventního kalendáře. Dneska ale nesmím nic jíst, tak snad jedna čokoládička vadit nebude. Hladovím až do oběda. Jelikož jsem ten večer zlaté prasátko neviděla, asi jsem tu čokoládku jíst neměla, tak snad zase příští rok a tentokrát už to opravdu dodržím! Ozdobíme stromeček, rozkrojím jablíčko, ve kterém se nachází krásná hvězdička, pustíme si ve škopku lodičku, vystrojíme se a jdeme připravovat na stůl.
Štědrovečerní večeři do sebe sypu co nejrychlejším způsobem, abychom mohli co nejdříve ke stromečku. S plnou pusou čekám u dveří, kdy už budu moct vejít. Pořád nechápu, proč zrovna v tom nejdůležitějším odcházejí rodiče na záchod, co kdyby ho náhodou promeškali? Táta nám pouští vánoční koledy a chvíli spolu tancujeme, abychom dali Ježíškovi náskok. Podívám se skrze dveře, jestli ho náhodou neuvidím. Zvoneček!! Vlítneme do vedlejšího pokoje jako neřízené střely. Takových dárečku, takových barev, krabic a krásných obalů. Jeden papír, druhý papír, jeden obal, druhý obal a je z toho hromada nepořádku, všude se válí roztrhané kusy obalů a sem tam nějaká ta hračka. Sedím v hromadě papíru "mami, mami, koukej, co mi přinesl ježíšek, to je ta čůrací panenka, co jsem si přála!" vykřikuji na mámu s úsměvem od ucha k uchu a vrhám se na další krabici. Všechno pak vezmu k sobě na sedačku, abych to vyzkoušela a co nejlépe všechno najednou! Zapínáme televizi a už dávají Tři oříšky pro popelku nebo Mrazíka. Spát ale půjdeme, pozdě! Dokud udržím očíčka, budu si hrát a koukat na pohádky! Moc dlouho jsme to tedy nevydrželi, byl to náročný den a už před 10 hod. se chystáme spát. Stěhuju si hračky do pokojíku, usínám a druhý den vstávám co nejdříve, abych si mohla opět hrát.

I když už na Ježíška nevěřím, dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem byla ještě malá. Dnes jsou už Vánoce dočista o něčem jiném, hlavní pro mě je, abychom se všichni sešli. Ráda si udělám vánoční výzdobu, zapálím svíčku nebo prskavku. Nasadím teplé ponožky a vyrábím nebo si vezmu kakao a čtu si nějakou pěknou knížku. Sníh za krk sypu svému příteli a sněhuláka stavím v koupelně ze sněhu, který nám napadá na okno. Dopis pro Ježíška by byl nejspíše prázdný, protože ani nevím, co si přát, jen ať jsme všichni zdraví a šťastný. Ten čas tak rychle letí a je úplně jedno, jestli je před Vánoci nebo ne. To čemu ještě věřím, je zázrak Vánoc. Být dítětem je krásný, žádné starosti, největším problémem bylo, jakou panenku si vezmu zítra do školky. Bohužel si to člověk uvědomí, až když je starší a začne ten život krůček po krůčku poznávat.

Mikulášské tvoření

5. prosince 2018 v 17:06 |  Tvoření

Mikuláš už nám pomalu klepe na dveře, v obchodech se již od začátku září objevují různí andílci, čerti a dalších čokoládičky, které lákají dětské oči. Nezbývá nám tedy nic jiného, než do nezdravého balíčku přihodit nějaký ten pomeranč, mandarinku nebo pytlík oříšků a doufat, že se toho naše dítě všimne… Předvánoční "akce", tlačenice u pokladen, vánoční výzdoba nám připomíná, že onen den se již blíží, a že bychom měli začít nakupovat s předstihem. Čím více nás tlačí čas na koupi vánočního dárku, tím více vymýšlíme blbosti, abychom alespoň něco ostatním koupili a tak pomalu zapomínáme, o čem právě vánoce jsou.

Každý rok si říkám, jak to budu řešit dříve, abych nebyla ve stresu, ale skutek utek. Místo nákupu dárků se radši věnuji vánoční výzdobě a přemýšlením nad tím, co zase vyrobím. Jakmile začne opadávat listí, brzy se stmívat a být zima, přepadne mě "předvánoční tvoření"! Jako každý rok ani tento nesmí chybět adventní kalendář plný překvapení. Místo koupeného čokoládového kalendáře, kde se můžete jen těšit, jaký obrázek na čokoládě bude zítra, vyrábím každý rok vlastní. Jakmile se tedy udělá zima a začne být sychravé počasí, vyměním kolo za lepidlo.

Můj každodenní večer pak vypadá nějak takto: Přijdu domů, nasadím teplé ponožky a pyžamo. Předtím než se zavrtám do postele, připravím si věci na druhý den (to proto, abych si náhodou pozdě večer nevzpomněla, že zítra mi jeden jogurt na celý den stačit nebude), udělám si teplé kakao, zapálím vonnou svíčku, pustím písničky a zavrtám se do postele s mojí oblíbenou krabicí plnou věcí, které by se možná daly ještě na něco použít. Sbírám skoro každý "bordel". Přeci nemůžu vyhodit špunty od vína nebo toaletní ruličku, co kdyby se někdy náhodou hodili?

Takové tvořivé krabice mám doma asi tři. Navečer si je vezmu k posteli a začíná takový můj tvořivý koutek. Lepím, stříhám, kreslím, dokud nezjistím, že je 00:00 a měla bych jít opravdu spát, abych ráno v 5 hodin zase vstala. Určitě si každý dokáže představit, jak to u mě vypadá, nepořádek to já doma nemám, všechny věci mají své místo, ale kam se podíváte, tam je něco, co jsem si sama vytvořila. Bohužel se stane, jak člověk sedí v té posteli s Herkulesem, že se sem tam vyleje, takže postel je zalepená, jak kdyby tam někdo dělal něco (co, si snad každý dokáže představit.) Sem tam se válí odstřižky papírů, bavlnek, na nočním stolku leží šišky nebo kamínky.

I tento rok jsem se pustila do adventního kalendáře, a jelikož mám ráda přírodu, nesmí na něm chybět také nějaká ta větvička. V balíčkách jsou ukryty dekorace, domácí pomůcky a sem tam nějaká ta dobrota. Většina lidí by něco takového vyrobila spíše pro mladší sestřičku, nebo vnouče, já již třetím rokem ho vyrábím pro svého přítele. Je mi úplně jasné, že největší radost z něho budu mít stejně já a budu si říkat, jak se mi letos kalendář povedl, proč se ale o trochu toho potěšení nepodělit se svými blízkými, třeba se jim bude alespoň jedna z 24 věciček líbit.

Na vyrobeném kalendáři jsou balíčky a v nich jak jinak, než vyrobené překvapení. Třeba se alespoň něco z mých kreativních rukou bude líbit. Hlavní je, že to bylo vyrobené od srdce, s láskou a dala jsem do toho i kousek sebe.
Když jsem letos 30.11.2018 předala kalendář příteli, první věta byla, že jsem blázen. Druhá věta vyšla z obýváku "Celé dva měsíce nedělala nic jiného, než že seděla u sebe a pořad tam něco pižlala", byl to hlas mamky, pokud si právě představujete hlas krkavčí matky, tak to určitě není moje máma. Je to spíše takový vysmátý a nechápající hlásek. Samozřejmě, že nechyběla věta "Už si můžu rozbalit 1?". Poslední větou pak bylo, že jsem kalendář vylepšila a že je rok od roku lepší a hezčí. LEVEL UP, už na vás nečekají toaletní ruličky slepené snad tunou lepidla, ani velká čtvrtka s okýnky, do kterých se nevejde víc než žvýkačka!



Letos jsem řekla, že kalendář dělám naposledy, tak jsem zvědavá, jak to bude příští rok, ale stejně si myslím, že to nedodržím.

Úsměv prosím!

4. listopadu 2018 v 22:51 |  Blog
Úsměv nás nic nestojí a i přesto s ním někteří velmi šetří. Šetří s ním, jakoby se mohl rychle vyčerpat, jako bychom ho měli jen omezené množství. Úsměv ale někdy poví víc, než tisíce slov, tak proč bychom jím měli šetřit?

Nebyl by svět krásnější, kdyby jsme se na něj dívali s úsměvem, nebyli by lidé šťastnější, kdyby se na ně ostatní usmívali? Přeci jen, řekněme si upřímně, radši se budu koukat na člověka s úsměvem na tváři, než na člověka, který se bude tvářit jako kakabus. Nebo ne? Zaleží na tom, o jaký úsměv jde a v jaké situaci. Když potkáme někoho cizího na ulici a jen tak lehce zvedneme koutky a můžeme mu tím hned zlepšit den. Když jdeme do krámu a na prodavačku se usmějeme, než abychom se na ní mračili, určitě k nám bude také milejší a když se na mě usměje prodavačka nebo řidič autobusu, (nebo nějaký pěkný kluk), také mám hned lepší den.

Samozřejmě, když se nám někdo vysmívá, už to tak hezký není, nebo spíše vůbec. Přeci jen, každý jsme si tím prošel. Přiště až se budete chtít někomu vysmívat, vzpomeňte si na mě, u psychicky slabších jedinců totiž může jít i o život. Ale o takovém smíchu dnes mluvit nechci.

Proč radši společně neudělat svět krásnější?
Jdu po městě a čekám na přechodu, když mi auto zastaví, poděkuju řidiči a usměju se, řidič se na mě s údivem podívá a také se usměje (Proč s údivem? To je poděkování nebo úsměv tak vzácný?). Nakoupím v obchodě a nákup mi vyjde na 99 Kč, prodavačka mi podává korunu a já jí odpovím to je dobrý. Ona se usměje a hrozně moc děkuje. Řekněte si sami, chcete v kanceláři celý den sedět s nějakou nafouklou a protivnou ženskou a nebo s veselou a vtipnou holkou? Já mám tedy jasno a co vy? Ovšem že každému občas není do smíchu, ale proč ten den svojí náladou kazit ještě ostatním?

Všechno zlé je pro něco dobré a nic není nemožné!

Nic nemůže být špatné, záleží jen na vás, jak se na ten svět budete dívat a jak se k ostatním budete chovat. Když se na ně budete mračit, asi na ně neuděláte moc dobrý dojem.

Chovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali k vám!
Tvařte se na ostatní tak, jak byste chtěli, aby se oni tvářili na vás!

Zítra nás čeká opět pondělí (pro mě určitě nejhorší den v týdnu) ale povinně! Vykročme zítra všichni pravou nohou a hlavně s úsměvem na tváři! Nenechte se nikým a ničím zaskočit a nedovolte nikomu aby vám zkazil den! I když je pondělí, udělejme nám i ostatním den hezčí!

Ach ty vzpomínky...

28. října 2018 v 22:39
Zrak, hmat, čich, sluch, chuť, lidské smysly, které vyvolávají naše vzpomínky. Paměť může být pěkně záludná. Dokáže vyvolat vzpomínky na události před dvaceti lety do nejmenších detailů, ovšem když hledáte, kam jste si položili před chvilkou klíče, odmítá spolupracovat.
Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že si vzpomínají na nejranější dětství, ale v té době ještě mozek nebyl dokonale vyvinutý. Může jít např. o jejich skutečné vzpomínky, které se staly mnohem později, a oni si je špatně zařadili nebo jde o události, které tyto osoby skutečně prožily, ale doopravdy si je nepamatují. Lidé si je podvědomě vytvořili, například vlivem rodinných historek nebo fotografií.

Když si něco vybavíme, říkáme věty: "Vidím to, jako by to bylo včera" "Vzpomínám jak jsem kdysi..."Při horkém kakau si vždy vzpomenu na rána, kdy jsem spala u babičky a ona mi ho dělala k snídani. Při jízde na chatu (je to opravdu stará a polorozpadlá chata) ale i tak tam rádi jezdíme, už jen kvůli tomu, jaké nás k tomu místo vážou vzpomínky. Někdy si ale připomeneme i věci, o kterých bychom radši nikdy nevědeli. Může se jednat o vzpomínky na autonehodu, na smrt, šikanu, ale i mnoho dalších.

Je důležité si uvědomit, že hodně věcí, co si pamatujeme, je nepřesných. Naše paměť není záznamník. Smiřte se prostě s tím, že nějaké věci, co si pamatujeme, se třeba nemusely stát, nebo se mohly stát, ale jinak než si myslíme.
Mozek funguje stejně jako Wikipedie. Nezaznamenává celé vzpomínky, ale pouze odkazy, které pak dává znovu dohromady

Moje dětství bylo jako každé jiné. I když... nevím jaké máte vy babičky, ale kdybyste znali tu mou, tak byste ani nevěřili, že taková může babička opravdu být. Nedávno jsem zrovna vzpomínala na dětství, je to smutné, doteď mi to je hrozně líto, ale uvědomila jsem si, že na babičku nemám žádnou hezkou vzpomínku, na kterou bych ráda zavzpomínala. Přemýšlela a vzpomínala jsem hodně dlouho, ale na nic jsem si nevzpomněla. A to jsem žena (nebo spíše holka) a ty mají sakra dobrou paměť!

Vzpomínám si jak jsem poprvé spadla do řeky a namočila si bačkůrky, pamatuji si vůni po ráno oroseného lesa, těch vzpomínek je mnoho ale s babičkou žádná. Kdybyste po mně chtěli nějakou vzpomínku na babičku, mohla bych vám jen říct, jak vzpomínám, že jsme museli sbírat pecky od melounu ze země, protože by prý údajně uprostřed dlažby vyrostl meloun, teď je to takové vtipné a zároveň je mi to hrozně líto. Nejlépe člověk udělá když odpustí.. Bohužel babička se nikdy nezměnila a nepočítám s tím, že se ještě někdy změní. Ale dost o vzpomínání... Jsem ráda, že mám život takový, jaký mám.

Jsou lidé, kteří mají narušenou krátkodobou paměť, nepamatují si předchozí den a proto, jako by každý den začínali od začátku. Vidět jsme to mohli např. ve filmech: Dřív než půjdu spát nebo 50x a stále poprvé.
Také jsou lidé kteří mají narušenou dlouhodobou paměť, ti si zase nepamatují nic, co se jim v životě stalo. Pak jsou tu i lidé, kteří si pamatují úplně všechno, tato nemoc se nazývá hyperthymestický syndrom.
Důkazem je například američanka Jill Priceová. Má mimořádnou paměť a pamatuje si každý jednotlivý den svého života. Můžete náhodně zvolit datum a ona je během sekundy schopna říci nejen jaký den v týdnu to byl, ale také co dělala a co se tehdy důležitého událo.
Ale jak říká, není to žádná výhra:"Některé vzpomínky jsou milé a přinášejí mi pocit bezpečí, ale vybavuji si i všechna svá špatná rozhodnutí, utrpěné urážky a trapasy"

Takže buďme rádi za to, že náš život je takový jaký je, i když nám někdy dává pořádně za uši. Buďme rádi za vzpomínky dobré i zlé. Dobré hřejí na srdíčku a ze špatných se alespoň můžeme ponaučit.

Zajímavost na konec:
Věděli jste, že čich dokáže nejlépe vyvolat naše vzpomínky? Spojíme-li čich s chutí dohromady, můžeme si vzpomenout i na věci, na které jsme již dávno zapomněli.

Související články:





Jak zatočit s nepříjemnými zážitky a traumaty

28. října 2018 v 22:19
Každý člověk má nějaké nepříjemné zážitky, traumata a nesnáze. Čím méně se nepříjemnými vzpomínkami bude zabývat, tím pro nás lépe. Nejlepší je si říct: "Co se stalo, stalo se" nebo "co tě nezabije, to tě posílí". Né u všech z nás to ale tak lehce funguje. Proto mám ještě nějaké další pomůcky:

V okamžiku, kdy se objeví nehezké vzpomínky, řekneme STOP a začneme si představovat něco jiného, něco příjemného, uklidňujícího.

Zavřeme oči, klidně a pravidelně, spíše hluboce dýcháme. Při každém výdechu vnímáme oporu. Uvědomujeme si, že nejsme "jenom listí vlající ve větru". Můžete si představit že jste strom, že máte pevné kořeny spojené se zemí, nadechněte se a představte si, jak ve vás ten strom roste, jak jeho větve prochází každým koutkem vašeho těla.

Uvědomujeme si svůj dech. A v duchu si říkáme např. "jsem silná, mladá žena"

Zaměřujeme se na vnímání dechu a pohybů břišní stěny a hrudníku. Uvědomujeme, že dech je život… Dýcháme, žijeme.

A co takhle vysmát se strachu? Problému, kterému se vysmějeme, místo abychom se pod jeho tíhou hroutili. Někdy třeba jen pomyslný smích nahradí úzkost a strach.

Vytvořme si katastrofickou představu neúspěchu, problému, toho, jak vše špatně dopadne. Co strašného se stane. Vše přeháníme do absurdna. Tak dlouho… až nám přehnané obavy přijdou k smíchu.

Představme si někoho jiného se stejnými negativními myšlenkami, jaké dobře známe u sebe. Tím je navozen určitý odstup od nepříjemné situace. Radíme dotyčnému, co by měl udělat, aby nepříjemné pocity zvládl.



Povzbuzující větičky:

"Každý den a v každém směru se cítím lépe a lépe." Měla by být pronášena vždy ráno a večer při ulehnutí na lůžko.

Preventivně si můžeme říkat například: "Klid. Zvládnu to! Vím, co dělám a proč to dělám."

Další můžou být: "Žádný strach, v životě mě čeká ještě hodně dobrého."

V nemoci např.: "Chci se uzdravit a dokážu to."

Před usnutím např.: "Uvolním se, budu klidně spát a ráno se probudím s dobrou náladou."

Jak na něco zapomenout

28. října 2018 v 22:18
Bohužel není možné si nepříjemné, trapné nebo bolestivé vzpomínky vymazat z hlavy. Můžete ale odsouvat nepříjemné vzpomínky do pozadí mysli.

Potlačování vzpomínek

Nahraďte vzpomínky jinými. Abyste zmátli svůj mozek a "zapomněli" na ně, zamyslete se nad detaily těchto vzpomínek a zaměňte např. místo, osoby, čas, pocit.

Snažte se co nejkonkrétněji určit, na co přesně byste chtěli zapomenout. Nemůžete zapomenout na to, že jste měli bývalou přítelkyni, ale můžete zapomenout na určitá data, události, nebo smyslové vzpomínky. Všechny tyto věci si napište.

Meditujte a dělejte u toho příjemné věci. Snažte se do svého mozku vložit příjemné pocity a zároveň aktivně myslete na nepříjemnou vzpomínku. Poslouchejte klidnou hudbu, dejte si příjemnou horkou vanu s vonnými svíčkami, nebo si dejte zmrzlinový koktejl na zahradě za letního dne.


Vymažte si paměť. Představte si v mysli silné gesto pro "zničení" nepříjemné vzpomínky. Můžete si například představit svoji vzpomínku ve formě papíru a jak ho pálíte.

Zkuste hypnózu.

Nahrazování vzpomínek

Myslete na nepříjemné věci, když děláte něco příjemného. Jedním ze způsobů, jak se odpoutat od špatné myšlenky, je spojit si ji s něčím dobrým.
Něčím se zabavte. Nejrychlejším způsobem, jak se zbavit starých vzpomínek, je vytvořit si nové vzpomínky. Například: nový koníček, čtení knih a sledování filmů, nová práce, nový domov, nový přátelé...
Přetvořte svoji vzpomínku. Najděte si oblast, do které spadá vaše nepříjemná vzpomínka a začněte se jí věnovat a postupně ji proměňovat. Vytvářejte si příjemné vzpomínky, které jsou podobné těm, které chcete .
Psychoterapeut. Pokud nejste schopni překonat negativní pocity způsobené bolestivou vzpomínkou, možná by stálo za to navštívit psychoterapeuta. Terapeut vám může pomoci srovnat se se svými pocity a pokračovat v životě.

Zajímavosti:

Dveře ničí paměť
Ač se vám to možná bude zdát neuvěřitelné, mnoho lidí zažilo záhadné selhání krátkodobé paměti poté, co vešli do nějaké místnosti - nedokázali si vzpomenout, proč tam jsou. Vědci se shodují na tom, že příčinou mohou být dveře. Projití dveřmi totiž může být pro mozek signálem, že přichází něco nového. Vstup anebo odchod dveřmi se chová v mysli jako 'hranice událostí'

Vymazání paměti
I když se to stává vzácně, mohou některé činnosti způsobit dočasnou ztrátu paměti, nebo vytvořit v mozku mlhu. Někteří lidé toto zažívají po sexu.

Vzpomínky žijí dál
Může zapomenutá píseň a i nadále bude žít v naší hlavě, aniž bychom o tom věděli? Před dvěma lety se objevil případ ženy, jež měla sluchové halucinace - konkrétní píseň, kterou neznala, jiní ji však rozpoznali. Vědci došli k závěru, že žena pravděpodobně píseň dříve znala, ale zapomněla na ni.

Další články


Kam dál