Září 2018

Překročení osobní hranice (víra v sama sebe)

Pondělí v 21:10
Jak jsem popsala již v článku níže, hrozně moc jsem si přála být účetní. Šla jsem si za svým snem s mou tvrdohlavou beraní hlavou. Věřila jsem hlavně v sama sebe. Věřila jsem, že všechno je možné. Šla jsem, jak se říká "přes mrtvoly". I přesto, že mi to řada lidí vymlouvala (a to si ani nedokážete představit jak), tak jsem si dělala, jak jsem to já cítila nejlépe a ani teď ničeho nelutuju.

"Nesni o tom, jak chceš žít, žij své sny."

Jsem takový trochu uzavřený člověk, kterému dlouho trvá než někomu začne opravdu věřit. Moje uzavřenost a strach z poznávání nových věcí a lidí se stalo mým hlavním nepřítelem. I když jsem člověk, který se bojí udělat první krok, který se bojí komunikace s cizími lidmi a poznávání nových věcí, překročila jsem hranici a povím vám je to opravdu úžasný pocit!

"Teď nebo nikdy!"

Po pár propásnutých příležitostí, s možností nastoupit do vysněné práce, jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Začala jsem rozesílat životopisy, zvedat telefony, chodit na schůzky. Věděla jsem, že pokud do nějaké firmy nenapíšu, budu toho pak litovat.

"Víc tě bude mrzet to, o co se nepokusíš, než to, o co se pokusíš, proto zkoumej, sni a objevuj."

Člověk by měl neustále překračovat osobní hranice, aby se mohl dál zlepšovat. Jde jen o první krok, kdy překonáte sami sebe a pocit, že jste udělali něco, co ještě nikdy, je k nezaplacení. Věřte mi, že na sebe potom budete pyšní.

"Jediné limity, které máme, jsou ty, ve které věříme."

Hodně mi ale pomohlo pár věcí:
  • motivační písničky
  • citáty
  • přítel a rodiče, kteří ve mně věří
  • knížka Anie Songe - Továrna na sny

"Největší vítězství je vítězství nad sebou."

Zodpovědnost

Pondělí v 10:44 Blog
Každý máme nějakou zodpovědnost, zodpovědnost hlavně sami za sebe.
Jsme zodpovědní za své činy a chování, za práci, kterou děláme, za úkoly, které dostáváme.

Pokud dobře odvedeme práci, za kterou jsme zodpovědní, následuje většinou odměna, ať už je to pochvala, finanční obnos peněz, nebo třeba zahřátí u srdíčka, dobrý pocit.

Bohužel jsme zodpovědní i za své chování, a to i když nemáme náladu a ujedou nám nervy, nebo pokud nějakou práci, která nám byla dána, a my jsme ji odvedli špatně, nebo na ni přímo zapomněli, můžeme za to zase a zas jenom my.

Když dostanete od rodičů za úkol pohlídat mladšího bráchu a ten se během doby, kdy jste za něj zodpovědní, opaří horkou vodou, je to Vaše vina, protože jste ho měli lépe hlídat. Pokud máte pohlídat krám a mezitím Vás vykradou, jste za to zodpovědní také jen vy. Když jedete v autě a jste řidič, jste zodpovědní za všechny, co sedí v autě, ale i za auto samotné.

Po práci za kterou jste zodpovědnosti a byla špatně vykonána, následuje většinou nějaký trest v jakékoli formě, od domácího vězení, pokuty nebo jen dostaneme vynadáno od našich rodičů. Největší trest si však dáme jen my sami, výčitky svědomí, lítost, zklamání, emoce, které nás doprovází a stávají se naším největším trestem a nepřítelem. Leckdo říká, že pár facek je lepších, než takové to "citové vydírání", kdy vám máma neustále opakuje: "Jak jsem to jen vychovala? Kde jsem udělala chybu? Je to všechno moje vina, měla jsem být přísnější." atd., je pravda, že v tu chvíli byste radši dostali na holou, ale to by nebyl ten dostatečný trest. I kdybychom dostali jen domácí vězení, pocitů vinny se nezbavíme, a doprovází nás pokaždé, jakmile nám to někdo, nebo něco připomene. Náš mozek a naše myšlenky a myšlenkové pochody, kdy si pořád dokola vyčítáme, co jsme zavinili, nás trestá víc, než cokoli jiného a hlavně nás to doprovází déle, než nějaké týdenní domácí vězení, může nás to doprovázet třeba i celý život.

Jsme sice zodpovědní za všechno, co děláme, ale za vše se nemůžeme trestat, i přesto se trestáme. Proč? Je to lidské.

Jste řidičem, který jede po hlavní silnici a z vedlejší do vás narazí auto. Stále cítíte zodpovědnost za všechny, které sedí ve vašem autě, a i když za nehodu nemůžete, pokud by se někomu z vašich blízkých něco stalo, bude vás opět doprovázet pocit viny, i když vy, jste tu situaci nemohl vůbec nijak ovlivnit. Výčitky svědomí vás neustále doprovází, i když vám ostatní říkají, že se to nedalo nijak ovlivnit. Neustále hledáte lepší cestu, řešení, čin, který jste mohl učinit, v tomto případě např. všimnout si auta.

Naopak někteří lidé jsou nezodpovědní, mají nezodpovědné chování, znamená to tedy, že na ně není spoleh. Chovají se nezodpovědně na silnici a ohrožují lidi okolo sebe, tito lidé jsou většinou sobečtí a neuvědomují si, že svým chováním nemusí vždy uškodit jen sobě ale i ostatním.

Abych tady nemusela psát článek přes několik stran, přeskočím až na úplný konec, přeci jen, všichni určitě víme, co to zodpovědnost je a jak je někdy důležitá.

Tímto bych se chtěla obrátit na všechny lidi, aby nebrali nic na lehkou váhu. Pokud máte být za něco zodpovědní, buďte za to zodpovědní na 110% ať pak nemusíte ničeho litovat. Buďte zodpovědní za sebe i za všechny okolo, kteří zodpovědní nejsou. Neste sebou tolik zodpovědnosti, kolik jen dokážete. Chovejte se k ostatním tak, jak chcete aby se chovali oni k vám. Chovejte se na silnici i jinde tak, aby se nikomu nic nestalo a starejte se o prostředí okolo sebe tak, aby v něm mohli v bezpečí vyrůst i Vaše děti.

Žiju si svůj sen!

Pátek v 15:19 Blog
Mým snem bylo od prvního ročníku střední školy stát se účetní. Dříve jsem dělala na velkoobchodě, avšak nebylo to to pravé ořechové, a proto jsem měla k té práci jistou nechuť. Nedokázala jsem dělat to, co nebyl můj sen, nebo to nesloužilo k naplnění mého snu. Jít za svým snem je důležité, tak si do toho nenechte kecat, OD NIKOHO.
I když už jsem začínala věřit, že práce účetní mi prostě není souzena, i tak jsem to dál nevzdávala a bojovala. Tak moc jsem věřila, že jednou se mi sen splní, až mě jednoho dne hvězdy vyslyšely. Konečně jsem byla opravdu šťastná. Získala jsem práci, kterou by holka v mém věku a při mé praxi nikdy nedostala.

"Štěstí přeje připraveným."

Jak to tedy vlastně bylo?
Firma sháněla na rychlo někoho schopného, kdo se nebojí nových věcí a práce a k tomu všemu práce účetní. Po pohovoru jsem měla ještě pár dalším schůzek, když mi ale pan ředitel jisté firmy zavolal, neváhala jsem a hned druhý den nastoupila.

Důvod proč vybrali právě mně?
U pohovoru nebyly žádné testy, jako v ostatních firmách, tedy alespoň co se vědomostní stránky týče. Při pohovoru mi pan ředitel ukazoval různé tabulky, výpočty atd. Neměla jsem tušení co to je, ale zachovala jsem klidnou hlavu (šlo to jedním uchem dovnitř a druhým hned ven). Díky tomu poznal, že se nebojím učit nové věci a byla jsem přijata.
Dnes jsem ve firmě půl roku a stále jsem spokojená a to jen díky tomu, že žiju svůj sen.

"Jdi za svým snem a vesmír ti otevře dveře tam, kde byly pouze zdi."

Lidé jako zboží

Čtvrtek v 17:46 Blog
Chodíme nakupovat do obchodních středisek, supermarketů, velkoobchodů a dalších krámů. Děláme věci, které dělat nechceme, které nás nebaví spíše nás ničí.

Po výpovědi v práci jsem se ocitla na pracáku. Přišly dlouhé dny na hledání nové práce, rozesílání životopisů, chození na schůzky ale také jsem měla spousta času sama na sebe. Při tom všem, co musí člověk absolvovat k tomu aby dostal práci jsem si uvědomila, že to s námi není o moc jiné než s věcmi v obchodem nebo e-shopech. Člověk, který má práci a vyšší postavení, hledá člověka. Čte životopisy (recenze), vybírá vhodné kandidáty (nejlepší zboží), když vybere některé "kousky", které by mohli být vhodné pro danou pozici, pozve si je k osobnímu pohovoru, aby zúžil okruh "vyvolených" (je to něco jako když vybíráte mobil na internetu a několik vhodných mobilních telefonů si musíte jít osobně vyzkoušet nebo prohlédnout do obchodu.) Věci se neliší od lidí a lidé od věcí.

Chodíme na pohovory, abychom poté zjistili, že místo je obsazené některým z příbuzných. Jsme moc mladí a nemáme praxi nebo moc staří a přeučení. Vedoucí firem nedají mladému člověku ani šanci se zaučit a ukázat své dovednosti. Jakoby tvůj věk byla odpověď na všechny otázky. Ať už to může být nejlepší a nejchytřejší člověk na světě, tak je pro firmu mladý a nemá dostatek praxe.

Některé firmy Vám ani nedokáží odpovědět na Váš průvodní dopis a vy čekáte s nadějí, že Vás pozvou k pohovoru. "Určitě se Vám ozveme" - jedna z oblíbených vět, většinou se Vám ale již neozvou a vy opět jen čekáte a doufáte.

Jednoho dne to ale vyjde a vy budete konečně moct dělat to, co Vás baví a to co jste vždy chtěli dělat a řeknete si, že Vaše snaha nebyla marná, protože kdybyste neabsolvovali těch několik set "zbytečných" pohovorů, tak byste nebyly tam, kde jste teď.

"Všechno zlé je pro něco dobré!"