Září 2018

Štěstí v neštěstí - 1/10

29. září 2018 v 17:52 Blog

1z10

Je to už rok a něco, co jsme s rodiči jeli do Prahy na výlet. Vjeli jsme na dálnici, ujeli asi tak 3 km, najednou se před námi objevilo zastavené auto, které bylo uprostřed dálnice zaparkované jak na parkovišti. Všechny auta před námi ho stihly minout.

Bohužel naše auto nemělo kam uhnout a kvůli uhýbajícím autům před námi jsme ani neměli šanci auto vidět. Auta jsme si všimli až 10 metrů před námi. Ihned jsme začali brzdit. Vypadalo to, že rána nebude tak veliká. Bohužel to jen tak vypadalo, rána jak z děla, pískání v uších, všude prach z airbagů, bolest na hrudníku, nedalo se dýchat.

Podívám se, jestli jsou všichni v pořádku. Naštěstí všichni žijou. Sestřička začala hrozně brečet. Přítel, který seděl vedle mě, se otočil, jestli nic nejede a nevrazí do nás ještě zezadu. Naštěstí nic nejelo, vylezl z auta a začal mávat, aby auta zastavila a nevrazila do nás. Vytáhl vestu, a šel dát trojúhelník na silnici. (Takhle rychle vylézt z auta po nárazu, vzpamatovat se a hned jednat, klobouk dolů, já byla ráda, že jsem se nadechla.)

Když jsme se dostali z auta a ulehli za svodidla do trávy, zjistili jsme, že je něco špatně. Jeden z členů rodiny se nemohl hýbat a přicházel do mdlob. Volali jsme na lidi, kterým patřilo "zaparkované auto", ať ihned zavolají sanitku. Nic. Z několika aut, která kolem nás projely a viděly nás, vystoupil a pomohl nám jeden jediný člověk, který se nám snažil pomoct. "Sanitka je na cestě", řekl a uklidňoval moji sestru.

Jako první přijelo policejní auto. Policajtka se na nás podívala a nevšímajíc se zraněného člena naší rodiny, začala vyslýchat svědky. Žádná první pomoc ani od policie? Při příjezdu sanitky, kterou nenechaly auta na dálnici ani projet, nás naložili a první, co jsme slyšeli, že mají ve všech nemocnicích plno a nemůžou nás přijmout. Když nám dávali kapačku, samozřejmě jsem je upozornila, že při vpichu omdlévám. I když jsem se dívala někam jinam a snažila se na to nemyslet, uběhla chvíle a už jsem byla v mdlobách. Pamatuji si jen úryvky, jak sanitář říká, že vypadám špatně, že mě radši položí, pak mám okno. Z vyprávění od přítele, který to všechno viděl z venku, jsem se dozvěděla, jak mě tahali ze sanitky, kolem mě stála hromada lidí a snažili se mě přenést na lehátko. "To byla poslední chvíle, kdy jsem tě viděl, nikdo mi neřekl, co s tebou je, ani kam tě vezou." Dozvěděla jsem se z vyprávění. (Musel to být hrozný pocit bezmoci.)

Probudila jsem se na cestě do nemocnice, bylo mi v tu chvíli hrozně blbé, že se o mě musel někdo starat, i když vím, že je to jejich práce, snažila jsem se sanitářům zlepšit den tím, že jsem si s nimi povídala, i když to byly nesmysly a je to vůbec nezajímalo. Dojeli jsme do nemocnice (každý samozřejmě do jiné) a abychom se necítili málo špatně, tak jen slyšíte od doktora: "Proč jste ji sem přivezli? Co jí je? Tak nemají jezdit, když neumějí řídit." (Jako, kdybychom za to mohli, že se tohle zrovna nám přihodilo, tohle se mohlo stát i komukoli jinému, hold ve špatnou chvíli na špatném místě). Celou noc v nemocnici jsem nespala, nešlo to. Měla jsem strach, co je s ostatními. Dokola se mi to přehrávalo v hlavě a ještě ta hromada přístrojů, na které jsem byla napojená, pořád jsem se do něčeho zamotávala, ale ten východ slunce z toho obrovského nemocničního okna byl nezapomenutelný. (Ono na žádnou z těch věcí, co se v ten den udály, se nedá zapomenout).

Když jsme se opět všichni sešli doma, vyprávěli jsme si, co si kdo pamatoval. Když jsem seděla v autě, tak těsně před nehodou jsem ještě jedla borůvkový koláč. Ten zajistí doživotní historku. Koláč totiž během brzdění vylítl na přední okénko u řidiče, kde se rozplácl. Když nám máma popisovala své první pocity a pohledy, řekla nám, že si celou dobu myslela, že je na skle rozmázlý tátův mozek. Muselo to vypadat opravdu děsivě, jelikož táta měl zlomené brýle a na nose odřeninu. Já jsem o koláči věděla hned, jak jsem po nehodě otevřela oči a také když jsem viděla ségru v šoku, snažila jsem se jí tím rozesmát. Táta nám svůj pohled bohužel říct nemohl. Posttraumatický šok zajistil, že si z nehody vůbec nic nepamatuje.

Auto, do kterého jsme nabourali, nemělo trojúhelník, blikačky, řidič neměl vestu, nedával žádný signál na nebezpečí, vyvázl z nehody bez obvinění a bez pokuty. Auto mělo černou barvu, tím hůř bylo také vidět.

Máma si doma bohužel ještě tři měsíce poležela kvůli naštípnutému obratli v páteři. Dovolená se musela zrušit. Auto šlo do šrotu.

Můžeme ale říct, že jsme se z toho nakonec všichni dostali živý a to je obrovské štěstí, jiní takové štěstí bohužel nemají.
Přesně už vím, jaký je svět a lidi v něm (neříkám všichni, víc jak většina určitě).

I přesto, že už je to přes rok, stále mám strach jezdit v autě, ještě horší je pro mě jet po dálnici. V každém z nás to něco zanechalo, byl to okamžik, na který jen tak nezapomeneme.

Byla bych ráda, kdyby lidé nebyly tak bezohlední a sobečtí, a aby si navzájem pomáhali.Tohle se může stát každému z nás a tu pomoc, může jednou potřebovat každý. Tak si na to vzpomeňte, až se stanete svědkem nehody, nebo budete projíždět kolem bouračky a pomozte těm lidem!

1/10


1/10


Sobečtí řidiči!

27. září 2018 v 11:37
Sobectví je zápornou lidskou vlastností. Každý se s ní v životě alespoň jednou setkal, ať už se týkala přímo nás nebo někoho jiného. Člověk myslí sám na sebe, bez ohledu na okolí a ostatní. v dnešní době se setkáme se sobectvím úplně všude. Člověk je sobecký k přírodě, k ostatním ale třeba i k sobě.

Sobectví a neohleduplnost některých řidičů

Ať už jste řidičem auta, kamiónu, autobusu, kola nebo koně, ať řídíte cokoli, neohleduplnost je všude, a třeba se týká i Vás.

Téměř každé ráno jezdím do práce na kole. Jezdívala jsem po silnici, podle předpisů samozřejmě a držela se co nejblíže u strany, abych projíždějícím řidičům v autech nepřekážela (anebo aby mě "náhodou" nesrazili). Každý den, se setkávám s řidiči aut, kteří na cyklisty neberou ohledy.

Řidiči si ale vůbec neuvědomují, jaké mohou být následky jejich neohleduplnosti. Jejich bezohlednost může někdy vést až k nejhoršímu, k smrti. Může se stát cokoli, kdykoli a proto musíte dávat pozor na sebe, ale i na ty OKOLO vás.

Pozor na cyklisty!

Při jízdě na kole, po silnici, se stáváte účastníkem silničního provozu a platí pro vás, i ostatní vozidla stejná pravidla, jako pro jakékoli jiné řidiče vozů.

Největší nebezpečí pro cyklisty:
  • Nebezpečný řidiči
  • Maminky s kočárkem jdoucí po cyklostezce
  • Telefonující chodci
  • Malé děti
  • Odstřikovače u aut
Cyklista jede a…
  • auto z vedlejší silnice vjede na hlavní bez ohledu na cyklistu
  • řidič auta předjede cyklistu a vzápětí zastaví u strany, aby vysadil babičku
  • ze zaparkovaného auta, které stojí podél chodníku, se otevřou dveře směrem do silnice
  • v tom se řidič autobusu rozhodne odjet ze zastávky
Nebezpeční cyklisti:
  • jezdí na červenou přes přechod
  • jedou přes přechod (správně mají slézt z kola a převést ho přes silnici)
  • nemají odrazovky a blikačky
  • kličkují na silnici
  • nevšímají se chodců a aut
Další bezohlednost řidičů:
  • nezastaví na přechodě
  • nepustí chodce ani, když má zelenou na přechodu
  • Nedodržují rychlost
  • Parkují přes dvě parkovací místa (neumí parkovat)
  • Nepustí na silnici blikající sanitku
  • Předjíždění přes plnou čáru
  • Jezdí opilí
  • Neumí poskytnout první pomoc
  • Telefonují za volantem
  • Při nehodě neumí vyndat trojúhelník z auta
Nechci házet všechny řidiče do jednoho pytle. Vím, že všichni nejsou stejní. Chci, aby lidé, kteří nedodržují pravidla silničního provozu, si uvědomili, že na silnici nejsou sami a že v nejhorším případě může jít i o život! Ať už nedodržujete jakékoli pravidlo, uvědomte si, že i když vám to přijde jako maličkost, i díky maličkosti může vzniknout hromadná nehoda.
Nepřeji to nikomu, ale třeba i vy můžete být účastníkem nehody a budete potřebovat pomoc. Uvědomte si to, až uvidíte autonehodu a pomozte těm lidem! Jednou se to totiž může stát i vám.

Cesta ke šťastnému životu

20. září 2018 v 7:23 Blog

(Čtyři dohody - Don Miguel Ruiz)


Představte si, že každé vaše slovo je jako jed nebo choroba. Všechno, co řeknete se přenese jako jed do mozku další osoby, je ovlivněna vaším názorem. Tato osoba pak řekne váš názor někomu dalšímu, a tak se to rozšiřuje dál a dál.
Již před četbou knížky Čtyři dohody, jsem měla na vše vlastní názor, a i když jsem občas spolkla "jed", dnes už jsem proti němu o dost odolnější, než kdysi. Čtyři dohody není vůbec lehké dodržet a to ještě dnešní době, když je člověk ovlivněn sociálními sítěmi, televizními pořady atd., Musíte být silní, trpělivý a hlavně se nevzdávat. Pořád dokola si předčítejte dohody uvedené níže. Nakonec, až dohody pochopíte, a naučíte se s nimi spojit, jakoby to byl kus vás, uvidíte a ucítíte změny k lepšímu. Uvidíte, že dokážete být šťastní jen díky tomu, a nepotřebujete k tomu žádné peníze, práci nebo cokoli jiného.

"Trpělivost přináší růže"
1. Nehřešte slovem
Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.
Mluvte sami za sebe a mějte na věc svůj názor. Nenechte se ovlivnit názorem ostatních. Nikomu nevnucujte svůj názor. Uvědomte si, že jakmile něco vypustíte z úst, už to nejde vzít zpátky.
Jakmile vypustíte nějakou pomluvu do světa, i když to řeknete jen své nejlepší kamarádce, už vypouštíte jed, který se pomalu ale jistě šíří. Hlodá v hlavě vaší kamarádky, která jed pouští dál.
Říkejte jen to, co je opravdu pravda! Když někoho máte rádi, nebo se vám na někom něco líbí, řekněte mu to, uděláte mu tím radost, zlepšíte náladu a vrátí se vám to.

2. Neberte si nic osobně
Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.
Ať vám řekne kdokoli, cokoli, netrapte se tím, nejspíše vám jen něco závidí. Pokud se tím začnete trápit, dosáhnete akorát toho, co si druhá osoba přála. To, že vám někdo řekne, že neumíte zpívat, stále neznamená, že opravdu zpívat neumíte, je to jen názor druhé osoby. Jestli chcete zpívat, jestli vás to baví, tak zpívejte! Nenechte se ovlivnit názory ostatních.
Všechno, co lidé dělají, dělají ve svůj prospěch, ať už jsou to věci dobré nebo ne. Když pomůžete paní s kočárkem do autobusu, pomůžete sice té paní, ale děláte to pro svůj dobrý pocit. Pokud nosíte vaší kamarádce snídani do práce/školy, děláte to pro sebe, abyste si udrželi s kamarádkou dobrý vztah (dá se říct, že jí podlejzáte). Snažíte se mít ve škole dobré známky a říkáte, že na vás rodiče tlačí? Vyznamenání jste dostali kvůli sobě, protože vám to dodává dobrý pocit, nebo chcete mít dobrý vztah s rodiči a nechcete přijít do konfliktu.
Takže si pamatujte, nikdo nedělá nic kvůli vám a vytvořte si na vše vlastní názor a nenechte se ovlivňovat názorem ostatních.

3. Nevytvářejte si žádné domněnky
Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.
Když někoho uvidíte, jak např. pořád chodí za vedoucím vaší firmy, nemyslete si hned, že chodí pomlouvat nebo práskat. Nejste věštec, abyste si mohli něco takového myslet. Tím, že si budete domýšlet něco nehezkého o druhém, si kazíte hlavně svůj život. Ten člověk co to děla, ať už dělá cokoli, tomu je to stejně jedno a akorát tím trápíte sebe.
Můžete si myslet o vaší kolegyni, že krade v práci pytlíky do košů, ale po čase zjistíte, že je krade váš vedoucí.
Prostě si nic nemyslete, může to být nakonec jinak, než to vypadá. Je to jako kdybyste věřili bulváru, v kterém se píšou samé pomluvy. Je rozdíl mezi bulvárem a seriózními zprávami. A pokud si něčím nejste jisti, nebo vás něco zajímá, tak se na to zeptejte.

4. Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete
Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku: bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.

Když uděláte vše na 110%, víte, že jste to už líp udělat nemohli, a proto i když to uděláte špatně, je to kvůli tomu, abyste v tom příště byli lepší. Když budete dělat vše, jak nejlépe dovedete, nemusíte si pak nic vyčítat, protože víte, že jste proto udělal nejvíc, co to šlo.

Pokud pochopíte a přijmete tyto čtyři dohody, váš život se změní k lepšímu a vy budete šťastnější.

Pamatujte si :

1. Nehřešte slovem
2. Neberte si nic osobně
3. Nevytvářejte si žádné domněnky
4. Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete


Překročení osobní hranice

17. září 2018 v 21:10 Blog

(Víra v sama sebe)


Jak jsem popsala již v článku níže, hrozně moc jsem si přála být účetní. Šla jsem si za svým snem s mou tvrdohlavou beraní hlavou. Věřila jsem hlavně v sama sebe. Věřila jsem, že všechno je možné. Šla jsem, jak se říká "přes mrtvoly". I přesto, že mi to řada lidí vymlouvala (a to si ani nedokážete představit jak), tak jsem si dělala, jak jsem to já cítila nejlépe a ani teď ničeho nelutuju.

"Nesni o tom, jak chceš žít, žij své sny."

Jsem takový trochu uzavřený člověk, kterému dlouho trvá než někomu začne opravdu věřit. Moje uzavřenost a strach z poznávání nových věcí a lidí se stalo mým hlavním nepřítelem. I když jsem člověk, který se bojí udělat první krok, který se bojí komunikace s cizími lidmi a poznávání nových věcí, překročila jsem hranici a povím vám je to opravdu úžasný pocit!

"Teď nebo nikdy!"

Po pár propásnutých příležitostí, s možností nastoupit do vysněné práce, jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Začala jsem rozesílat životopisy, zvedat telefony, chodit na schůzky. Věděla jsem, že pokud do nějaké firmy nenapíšu, budu toho pak litovat.

"Víc tě bude mrzet to, o co se nepokusíš, než to, o co se pokusíš, proto zkoumej, sni a objevuj."

Člověk by měl neustále překračovat osobní hranice, aby se mohl dál zlepšovat. Jde jen o první krok, kdy překonáte sami sebe a pocit, že jste udělali něco, co ještě nikdy, je k nezaplacení. Věřte mi, že na sebe potom budete pyšní.

"Jediné limity, které máme, jsou ty, ve které věříme."

Hodně mi ale pomohlo pár věcí:
  • motivační písničky
  • citáty
  • přítel a rodiče, kteří ve mně věří
  • knížka Anie Songe - Továrna na sny

"Největší vítězství je vítězství nad sebou."

Zodpovědnost

17. září 2018 v 10:44 Blog
Každý máme nějakou zodpovědnost, zodpovědnost hlavně sami za sebe.
Jsme zodpovědní za své činy a chování, za práci, kterou děláme, za úkoly, které dostáváme.

Pokud dobře odvedeme práci, za kterou jsme zodpovědní, následuje většinou odměna, ať už je to pochvala, finanční obnos peněz, nebo třeba zahřátí u srdíčka, dobrý pocit.

Bohužel jsme zodpovědní i za své chování, a to i když nemáme náladu a ujedou nám nervy, nebo pokud nějakou práci, která nám byla dána, a my jsme ji odvedli špatně, nebo na ni přímo zapomněli, můžeme za to zase a zas jenom my.

Když dostanete od rodičů za úkol pohlídat mladšího bráchu a ten se během doby, kdy jste za něj zodpovědní, opaří horkou vodou, je to Vaše vina, protože jste ho měli lépe hlídat. Pokud máte pohlídat krám a mezitím Vás vykradou, jste za to zodpovědní také jen vy. Když jedete v autě a jste řidič, jste zodpovědní za všechny, co sedí v autě, ale i za auto samotné.

Po práci za kterou jste zodpovědnosti a byla špatně vykonána, následuje většinou nějaký trest v jakékoli formě, od domácího vězení, pokuty nebo jen dostaneme vynadáno od našich rodičů. Největší trest si však dáme jen my sami, výčitky svědomí, lítost, zklamání, emoce, které nás doprovází a stávají se naším největším trestem a nepřítelem. Leckdo říká, že pár facek je lepších, než takové to "citové vydírání", kdy vám máma neustále opakuje: "Jak jsem to jen vychovala? Kde jsem udělala chybu? Je to všechno moje vina, měla jsem být přísnější." atd., je pravda, že v tu chvíli byste radši dostali na holou, ale to by nebyl ten dostatečný trest. I kdybychom dostali jen domácí vězení, pocitů vinny se nezbavíme, a doprovází nás pokaždé, jakmile nám to někdo, nebo něco připomene. Náš mozek a naše myšlenky a myšlenkové pochody, kdy si pořád dokola vyčítáme, co jsme zavinili, nás trestá víc, než cokoli jiného a hlavně nás to doprovází déle, než nějaké týdenní domácí vězení, může nás to doprovázet třeba i celý život.

Jsme sice zodpovědní za všechno, co děláme, ale za vše se nemůžeme trestat, i přesto se trestáme. Proč? Je to lidské.

Jste řidičem, který jede po hlavní silnici a z vedlejší do vás narazí auto. Stále cítíte zodpovědnost za všechny, které sedí ve vašem autě, a i když za nehodu nemůžete, pokud by se někomu z vašich blízkých něco stalo, bude vás opět doprovázet pocit viny, i když vy, jste tu situaci nemohl vůbec nijak ovlivnit. Výčitky svědomí vás neustále doprovází, i když vám ostatní říkají, že se to nedalo nijak ovlivnit. Neustále hledáte lepší cestu, řešení, čin, který jste mohl učinit, v tomto případě např. všimnout si auta.

Naopak někteří lidé jsou nezodpovědní, mají nezodpovědné chování, znamená to tedy, že na ně není spoleh. Chovají se nezodpovědně na silnici a ohrožují lidi okolo sebe, tito lidé jsou většinou sobečtí a neuvědomují si, že svým chováním nemusí vždy uškodit jen sobě ale i ostatním.

Abych tady nemusela psát článek přes několik stran, přeskočím až na úplný konec, přeci jen, všichni určitě víme, co to zodpovědnost je a jak je někdy důležitá.

Tímto bych se chtěla obrátit na všechny lidi, aby nebrali nic na lehkou váhu. Pokud máte být za něco zodpovědní, buďte za to zodpovědní na 110% ať pak nemusíte ničeho litovat. Buďte zodpovědní za sebe i za všechny okolo, kteří zodpovědní nejsou. Neste sebou tolik zodpovědnosti, kolik jen dokážete. Chovejte se k ostatním tak, jak chcete aby se chovali oni k vám. Chovejte se na silnici i jinde tak, aby se nikomu nic nestalo a starejte se o prostředí okolo sebe tak, aby v něm mohli v bezpečí vyrůst i Vaše děti.

Žiju si svůj sen!

14. září 2018 v 15:19 Blog
Mým snem bylo od prvního ročníku střední školy stát se účetní. Dříve jsem dělala na velkoobchodě, avšak nebylo to to pravé ořechové, a proto jsem měla k té práci jistou nechuť. Nedokázala jsem dělat to, co nebyl můj sen, nebo to nesloužilo k naplnění mého snu. Jít za svým snem je důležité, tak si do toho nenechte kecat, OD NIKOHO.
I když už jsem začínala věřit, že práce účetní mi prostě není souzena, i tak jsem to dál nevzdávala a bojovala. Tak moc jsem věřila, že jednou se mi sen splní, až mě jednoho dne hvězdy vyslyšely. Konečně jsem byla opravdu šťastná. Získala jsem práci, kterou by holka v mém věku a při mé praxi nikdy nedostala.

"Štěstí přeje připraveným."

Jak to tedy vlastně bylo?
Firma sháněla na rychlo někoho schopného, kdo se nebojí nových věcí a práce a k tomu všemu práce účetní. Po pohovoru jsem měla ještě pár dalším schůzek, když mi ale pan ředitel jisté firmy zavolal, neváhala jsem a hned druhý den nastoupila.

Důvod proč vybrali právě mně?
U pohovoru nebyly žádné testy, jako v ostatních firmách, tedy alespoň co se vědomostní stránky týče. Při pohovoru mi pan ředitel ukazoval různé tabulky, výpočty atd. Neměla jsem tušení co to je, ale zachovala jsem klidnou hlavu (šlo to jedním uchem dovnitř a druhým hned ven). Díky tomu poznal, že se nebojím učit nové věci a byla jsem přijata.
Dnes jsem ve firmě půl roku a stále jsem spokojená a to jen díky tomu, že žiju svůj sen.

"Jdi za svým snem a vesmír ti otevře dveře tam, kde byly pouze zdi."

Lidé jako zboží

13. září 2018 v 17:46 Blog
Chodíme nakupovat do obchodních středisek, supermarketů, velkoobchodů a dalších krámů. Děláme věci, které dělat nechceme, které nás nebaví spíše nás ničí.

Po výpovědi v práci jsem se ocitla na pracáku. Přišly dlouhé dny na hledání nové práce, rozesílání životopisů, chození na schůzky ale také jsem měla spousta času sama na sebe. Při tom všem, co musí člověk absolvovat k tomu aby dostal práci jsem si uvědomila, že to s námi není o moc jiné než s věcmi v obchodem nebo e-shopech. Člověk, který má práci a vyšší postavení, hledá člověka. Čte životopisy (recenze), vybírá vhodné kandidáty (nejlepší zboží), když vybere některé "kousky", které by mohli být vhodné pro danou pozici, pozve si je k osobnímu pohovoru, aby zúžil okruh "vyvolených" (je to něco jako když vybíráte mobil na internetu a několik vhodných mobilních telefonů si musíte jít osobně vyzkoušet nebo prohlédnout do obchodu.) Věci se neliší od lidí a lidé od věcí.

Chodíme na pohovory, abychom poté zjistili, že místo je obsazené některým z příbuzných. Jsme moc mladí a nemáme praxi nebo moc staří a přeučení. Vedoucí firem nedají mladému člověku ani šanci se zaučit a ukázat své dovednosti. Jakoby tvůj věk byla odpověď na všechny otázky. Ať už to může být nejlepší a nejchytřejší člověk na světě, tak je pro firmu mladý a nemá dostatek praxe.

Některé firmy Vám ani nedokáží odpovědět na Váš průvodní dopis a vy čekáte s nadějí, že Vás pozvou k pohovoru. "Určitě se Vám ozveme" - jedna z oblíbených vět, většinou se Vám ale již neozvou a vy opět jen čekáte a doufáte.

Jednoho dne to ale vyjde a vy budete konečně moct dělat to, co Vás baví a to co jste vždy chtěli dělat a řeknete si, že Vaše snaha nebyla marná, protože kdybyste neabsolvovali těch několik set "zbytečných" pohovorů, tak byste nebyly tam, kde jste teď.

"Všechno zlé je pro něco dobré!"