Štěstí v neštěstí - 1/10

29. září 2018 v 17:52 |  Blog

1z10

Je to už rok a něco, co jsme s rodiči jeli do Prahy na výlet. Vjeli jsme na dálnici, ujeli asi tak 3 km, najednou se před námi objevilo zastavené auto, které bylo uprostřed dálnice zaparkované jak na parkovišti. Všechny auta před námi ho stihly minout.

Bohužel naše auto nemělo kam uhnout a kvůli uhýbajícím autům před námi jsme ani neměli šanci auto vidět. Auta jsme si všimli až 10 metrů před námi. Ihned jsme začali brzdit. Vypadalo to, že rána nebude tak veliká. Bohužel to jen tak vypadalo, rána jak z děla, pískání v uších, všude prach z airbagů, bolest na hrudníku, nedalo se dýchat.

Podívám se, jestli jsou všichni v pořádku. Naštěstí všichni žijou. Sestřička začala hrozně brečet. Přítel, který seděl vedle mě, se otočil, jestli nic nejede a nevrazí do nás ještě zezadu. Naštěstí nic nejelo, vylezl z auta a začal mávat, aby auta zastavila a nevrazila do nás. Vytáhl vestu, a šel dát trojúhelník na silnici. (Takhle rychle vylézt z auta po nárazu, vzpamatovat se a hned jednat, klobouk dolů, já byla ráda, že jsem se nadechla.)

Když jsme se dostali z auta a ulehli za svodidla do trávy, zjistili jsme, že je něco špatně. Jeden z členů rodiny se nemohl hýbat a přicházel do mdlob. Volali jsme na lidi, kterým patřilo "zaparkované auto", ať ihned zavolají sanitku. Nic. Z několika aut, která kolem nás projely a viděly nás, vystoupil a pomohl nám jeden jediný člověk, který se nám snažil pomoct. "Sanitka je na cestě", řekl a uklidňoval moji sestru.

Jako první přijelo policejní auto. Policajtka se na nás podívala a nevšímajíc se zraněného člena naší rodiny, začala vyslýchat svědky. Žádná první pomoc ani od policie? Při příjezdu sanitky, kterou nenechaly auta na dálnici ani projet, nás naložili a první, co jsme slyšeli, že mají ve všech nemocnicích plno a nemůžou nás přijmout. Když nám dávali kapačku, samozřejmě jsem je upozornila, že při vpichu omdlévám. I když jsem se dívala někam jinam a snažila se na to nemyslet, uběhla chvíle a už jsem byla v mdlobách. Pamatuji si jen úryvky, jak sanitář říká, že vypadám špatně, že mě radši položí, pak mám okno. Z vyprávění od přítele, který to všechno viděl z venku, jsem se dozvěděla, jak mě tahali ze sanitky, kolem mě stála hromada lidí a snažili se mě přenést na lehátko. "To byla poslední chvíle, kdy jsem tě viděl, nikdo mi neřekl, co s tebou je, ani kam tě vezou." Dozvěděla jsem se z vyprávění. (Musel to být hrozný pocit bezmoci.)

Probudila jsem se na cestě do nemocnice, bylo mi v tu chvíli hrozně blbé, že se o mě musel někdo starat, i když vím, že je to jejich práce, snažila jsem se sanitářům zlepšit den tím, že jsem si s nimi povídala, i když to byly nesmysly a je to vůbec nezajímalo. Dojeli jsme do nemocnice (každý samozřejmě do jiné) a abychom se necítili málo špatně, tak jen slyšíte od doktora: "Proč jste ji sem přivezli? Co jí je? Tak nemají jezdit, když neumějí řídit." (Jako, kdybychom za to mohli, že se tohle zrovna nám přihodilo, tohle se mohlo stát i komukoli jinému, hold ve špatnou chvíli na špatném místě). Celou noc v nemocnici jsem nespala, nešlo to. Měla jsem strach, co je s ostatními. Dokola se mi to přehrávalo v hlavě a ještě ta hromada přístrojů, na které jsem byla napojená, pořád jsem se do něčeho zamotávala, ale ten východ slunce z toho obrovského nemocničního okna byl nezapomenutelný. (Ono na žádnou z těch věcí, co se v ten den udály, se nedá zapomenout).

Když jsme se opět všichni sešli doma, vyprávěli jsme si, co si kdo pamatoval. Když jsem seděla v autě, tak těsně před nehodou jsem ještě jedla borůvkový koláč. Ten zajistí doživotní historku. Koláč totiž během brzdění vylítl na přední okénko u řidiče, kde se rozplácl. Když nám máma popisovala své první pocity a pohledy, řekla nám, že si celou dobu myslela, že je na skle rozmázlý tátův mozek. Muselo to vypadat opravdu děsivě, jelikož táta měl zlomené brýle a na nose odřeninu. Já jsem o koláči věděla hned, jak jsem po nehodě otevřela oči a také když jsem viděla ségru v šoku, snažila jsem se jí tím rozesmát. Táta nám svůj pohled bohužel říct nemohl. Posttraumatický šok zajistil, že si z nehody vůbec nic nepamatuje.

Auto, do kterého jsme nabourali, nemělo trojúhelník, blikačky, řidič neměl vestu, nedával žádný signál na nebezpečí, vyvázl z nehody bez obvinění a bez pokuty. Auto mělo černou barvu, tím hůř bylo také vidět.

Máma si doma bohužel ještě tři měsíce poležela kvůli naštípnutému obratli v páteři. Dovolená se musela zrušit. Auto šlo do šrotu.

Můžeme ale říct, že jsme se z toho nakonec všichni dostali živý a to je obrovské štěstí, jiní takové štěstí bohužel nemají.
Přesně už vím, jaký je svět a lidi v něm (neříkám všichni, víc jak většina určitě).

I přesto, že už je to přes rok, stále mám strach jezdit v autě, ještě horší je pro mě jet po dálnici. V každém z nás to něco zanechalo, byl to okamžik, na který jen tak nezapomeneme.

Byla bych ráda, kdyby lidé nebyly tak bezohlední a sobečtí, a aby si navzájem pomáhali.Tohle se může stát každému z nás a tu pomoc, může jednou potřebovat každý. Tak si na to vzpomeňte, až se stanete svědkem nehody, nebo budete projíždět kolem bouračky a pomozte těm lidem!

1/10


1/10

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. října 2018 v 15:41 | Reagovat

Pomáhejte si, jinak si budete škodit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama