Říjen 2018

Ach ty vzpomínky...

28. října 2018 v 22:39
Zrak, hmat, čich, sluch, chuť, lidské smysly, které vyvolávají naše vzpomínky. Paměť může být pěkně záludná. Dokáže vyvolat vzpomínky na události před dvaceti lety do nejmenších detailů, ovšem když hledáte, kam jste si položili před chvilkou klíče, odmítá spolupracovat.
Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že si vzpomínají na nejranější dětství, ale v té době ještě mozek nebyl dokonale vyvinutý. Může jít např. o jejich skutečné vzpomínky, které se staly mnohem později, a oni si je špatně zařadili nebo jde o události, které tyto osoby skutečně prožily, ale doopravdy si je nepamatují. Lidé si je podvědomě vytvořili, například vlivem rodinných historek nebo fotografií.

Když si něco vybavíme, říkáme věty: "Vidím to, jako by to bylo včera" "Vzpomínám jak jsem kdysi..."Při horkém kakau si vždy vzpomenu na rána, kdy jsem spala u babičky a ona mi ho dělala k snídani. Při jízde na chatu (je to opravdu stará a polorozpadlá chata) ale i tak tam rádi jezdíme, už jen kvůli tomu, jaké nás k tomu místo vážou vzpomínky. Někdy si ale připomeneme i věci, o kterých bychom radši nikdy nevědeli. Může se jednat o vzpomínky na autonehodu, na smrt, šikanu, ale i mnoho dalších.

Je důležité si uvědomit, že hodně věcí, co si pamatujeme, je nepřesných. Naše paměť není záznamník. Smiřte se prostě s tím, že nějaké věci, co si pamatujeme, se třeba nemusely stát, nebo se mohly stát, ale jinak než si myslíme.
Mozek funguje stejně jako Wikipedie. Nezaznamenává celé vzpomínky, ale pouze odkazy, které pak dává znovu dohromady

Moje dětství bylo jako každé jiné. I když... nevím jaké máte vy babičky, ale kdybyste znali tu mou, tak byste ani nevěřili, že taková může babička opravdu být. Nedávno jsem zrovna vzpomínala na dětství, je to smutné, doteď mi to je hrozně líto, ale uvědomila jsem si, že na babičku nemám žádnou hezkou vzpomínku, na kterou bych ráda zavzpomínala. Přemýšlela a vzpomínala jsem hodně dlouho, ale na nic jsem si nevzpomněla. A to jsem žena (nebo spíše holka) a ty mají sakra dobrou paměť!

Vzpomínám si jak jsem poprvé spadla do řeky a namočila si bačkůrky, pamatuji si vůni po ráno oroseného lesa, těch vzpomínek je mnoho ale s babičkou žádná. Kdybyste po mně chtěli nějakou vzpomínku na babičku, mohla bych vám jen říct, jak vzpomínám, že jsme museli sbírat pecky od melounu ze země, protože by prý údajně uprostřed dlažby vyrostl meloun, teď je to takové vtipné a zároveň je mi to hrozně líto. Nejlépe člověk udělá když odpustí.. Bohužel babička se nikdy nezměnila a nepočítám s tím, že se ještě někdy změní. Ale dost o vzpomínání... Jsem ráda, že mám život takový, jaký mám.

Jsou lidé, kteří mají narušenou krátkodobou paměť, nepamatují si předchozí den a proto, jako by každý den začínali od začátku. Vidět jsme to mohli např. ve filmech: Dřív než půjdu spát nebo 50x a stále poprvé.
Také jsou lidé kteří mají narušenou dlouhodobou paměť, ti si zase nepamatují nic, co se jim v životě stalo. Pak jsou tu i lidé, kteří si pamatují úplně všechno, tato nemoc se nazývá hyperthymestický syndrom.
Důkazem je například američanka Jill Priceová. Má mimořádnou paměť a pamatuje si každý jednotlivý den svého života. Můžete náhodně zvolit datum a ona je během sekundy schopna říci nejen jaký den v týdnu to byl, ale také co dělala a co se tehdy důležitého událo.
Ale jak říká, není to žádná výhra:"Některé vzpomínky jsou milé a přinášejí mi pocit bezpečí, ale vybavuji si i všechna svá špatná rozhodnutí, utrpěné urážky a trapasy"

Takže buďme rádi za to, že náš život je takový jaký je, i když nám někdy dává pořádně za uši. Buďme rádi za vzpomínky dobré i zlé. Dobré hřejí na srdíčku a ze špatných se alespoň můžeme ponaučit.

Zajímavost na konec:
Věděli jste, že čich dokáže nejlépe vyvolat naše vzpomínky? Spojíme-li čich s chutí dohromady, můžeme si vzpomenout i na věci, na které jsme již dávno zapomněli.

Související články:





Jak zatočit s nepříjemnými zážitky a traumaty

28. října 2018 v 22:19
Každý člověk má nějaké nepříjemné zážitky, traumata a nesnáze. Čím méně se nepříjemnými vzpomínkami bude zabývat, tím pro nás lépe. Nejlepší je si říct: "Co se stalo, stalo se" nebo "co tě nezabije, to tě posílí". Né u všech z nás to ale tak lehce funguje. Proto mám ještě nějaké další pomůcky:

V okamžiku, kdy se objeví nehezké vzpomínky, řekneme STOP a začneme si představovat něco jiného, něco příjemného, uklidňujícího.

Zavřeme oči, klidně a pravidelně, spíše hluboce dýcháme. Při každém výdechu vnímáme oporu. Uvědomujeme si, že nejsme "jenom listí vlající ve větru". Můžete si představit že jste strom, že máte pevné kořeny spojené se zemí, nadechněte se a představte si, jak ve vás ten strom roste, jak jeho větve prochází každým koutkem vašeho těla.

Uvědomujeme si svůj dech. A v duchu si říkáme např. "jsem silná, mladá žena"

Zaměřujeme se na vnímání dechu a pohybů břišní stěny a hrudníku. Uvědomujeme, že dech je život… Dýcháme, žijeme.

A co takhle vysmát se strachu? Problému, kterému se vysmějeme, místo abychom se pod jeho tíhou hroutili. Někdy třeba jen pomyslný smích nahradí úzkost a strach.

Vytvořme si katastrofickou představu neúspěchu, problému, toho, jak vše špatně dopadne. Co strašného se stane. Vše přeháníme do absurdna. Tak dlouho… až nám přehnané obavy přijdou k smíchu.

Představme si někoho jiného se stejnými negativními myšlenkami, jaké dobře známe u sebe. Tím je navozen určitý odstup od nepříjemné situace. Radíme dotyčnému, co by měl udělat, aby nepříjemné pocity zvládl.



Povzbuzující větičky:

"Každý den a v každém směru se cítím lépe a lépe." Měla by být pronášena vždy ráno a večer při ulehnutí na lůžko.

Preventivně si můžeme říkat například: "Klid. Zvládnu to! Vím, co dělám a proč to dělám."

Další můžou být: "Žádný strach, v životě mě čeká ještě hodně dobrého."

V nemoci např.: "Chci se uzdravit a dokážu to."

Před usnutím např.: "Uvolním se, budu klidně spát a ráno se probudím s dobrou náladou."

Jak na něco zapomenout

28. října 2018 v 22:18
Bohužel není možné si nepříjemné, trapné nebo bolestivé vzpomínky vymazat z hlavy. Můžete ale odsouvat nepříjemné vzpomínky do pozadí mysli.

Potlačování vzpomínek

Nahraďte vzpomínky jinými. Abyste zmátli svůj mozek a "zapomněli" na ně, zamyslete se nad detaily těchto vzpomínek a zaměňte např. místo, osoby, čas, pocit.

Snažte se co nejkonkrétněji určit, na co přesně byste chtěli zapomenout. Nemůžete zapomenout na to, že jste měli bývalou přítelkyni, ale můžete zapomenout na určitá data, události, nebo smyslové vzpomínky. Všechny tyto věci si napište.

Meditujte a dělejte u toho příjemné věci. Snažte se do svého mozku vložit příjemné pocity a zároveň aktivně myslete na nepříjemnou vzpomínku. Poslouchejte klidnou hudbu, dejte si příjemnou horkou vanu s vonnými svíčkami, nebo si dejte zmrzlinový koktejl na zahradě za letního dne.


Vymažte si paměť. Představte si v mysli silné gesto pro "zničení" nepříjemné vzpomínky. Můžete si například představit svoji vzpomínku ve formě papíru a jak ho pálíte.

Zkuste hypnózu.

Nahrazování vzpomínek

Myslete na nepříjemné věci, když děláte něco příjemného. Jedním ze způsobů, jak se odpoutat od špatné myšlenky, je spojit si ji s něčím dobrým.
Něčím se zabavte. Nejrychlejším způsobem, jak se zbavit starých vzpomínek, je vytvořit si nové vzpomínky. Například: nový koníček, čtení knih a sledování filmů, nová práce, nový domov, nový přátelé...
Přetvořte svoji vzpomínku. Najděte si oblast, do které spadá vaše nepříjemná vzpomínka a začněte se jí věnovat a postupně ji proměňovat. Vytvářejte si příjemné vzpomínky, které jsou podobné těm, které chcete .
Psychoterapeut. Pokud nejste schopni překonat negativní pocity způsobené bolestivou vzpomínkou, možná by stálo za to navštívit psychoterapeuta. Terapeut vám může pomoci srovnat se se svými pocity a pokračovat v životě.

Zajímavosti:

Dveře ničí paměť
Ač se vám to možná bude zdát neuvěřitelné, mnoho lidí zažilo záhadné selhání krátkodobé paměti poté, co vešli do nějaké místnosti - nedokázali si vzpomenout, proč tam jsou. Vědci se shodují na tom, že příčinou mohou být dveře. Projití dveřmi totiž může být pro mozek signálem, že přichází něco nového. Vstup anebo odchod dveřmi se chová v mysli jako 'hranice událostí'

Vymazání paměti
I když se to stává vzácně, mohou některé činnosti způsobit dočasnou ztrátu paměti, nebo vytvořit v mozku mlhu. Někteří lidé toto zažívají po sexu.

Vzpomínky žijí dál
Může zapomenutá píseň a i nadále bude žít v naší hlavě, aniž bychom o tom věděli? Před dvěma lety se objevil případ ženy, jež měla sluchové halucinace - konkrétní píseň, kterou neznala, jiní ji však rozpoznali. Vědci došli k závěru, že žena pravděpodobně píseň dříve znala, ale zapomněla na ni.

Co člověk, to originál

18. října 2018 v 21:11 Blog
Jak se říká "sto lidí, sto chutí". Každý člověk je originál, každý je v něčem úplně jiný a neexistuje člověk, který by byl úplně stejný jako my. Jak by to také vypadalo, kdyby na světě chodili lidé se stejnými názory, se stejnými vlastnostmi… Náš život by byl nejspíše tak nudný, že bychom se nakonec vyzabíjeli. Jelikož by nikoho nezajímalo, kdybych zde vypsala 50 svým vlastností, vezmu to obecně se špetkou mně.

Projev vlastních názorů, postavení se jedince k určité situaci, každý by se zachoval v něčem jinak, než ostatní a to z nás dělá osobnost. Pokud bychom byli všichni stejní, přeci jen by to byla nuda. I když si to člověk někdy neuvědomuje, i to, že máme nepřítele, nebo někoho, koho nemáme v oblibě, nám umožňuje svým způsobem žít. Byl by na světě klid, kdyby se lidé nehádali a všichni měli stejné názory, ale co by to potom bylo za život?

Existují lidé, kteří se neradi hádají a také existují lidé, kteří hádky schválně vyvolávají. Já osobně se řadím spíše do druhé skupiny, i když záleží na tom, v jakém postavení se zrovna nacházím. Jsem znamením beran a má to co do sebe. Řekla bych, že hlavní vlastností tohoto znamení je tvrdohlavost. Ano jsem tvrdohlavá! Tvrdohlavá jako skála z nejtvrdšího kamene. Vždy si stojím za svým názorem, bohužel někdy vyslovuji názor nahlas, špatným lidem nebo na špatném místě a to se né vždy vyplácí. Když si něco usmyslím, nikdo mi to nemůže překazit. To je také důvod, proč někdy mezi mnou a mými blízkými dochází ke sporu a kdyby k němu nedošlo, snad by mě ten život ani nebavil.

Občas mám náladu spor dokonce vyvolat, aby se něco dělo a okořenila jsem život sobě i lidem okolo. Samozřejmě je to taková ta hádka-nehádka a stejně o ničem. Každý si občas z někoho rád vystřelí, a pokud né každý, tak já určitě ano. Nemám v tom žádný zlý úmysl, jen čekám na reakci, jak se ostatní v určitých situacích zachovají. Řeknete příteli: "Miluju někoho jiného" nebo "Jsem těhotná" a už se rozvíjí diskuze, sice na téma, které není pravdivé, ale řekla bych, že se tím lidé i svým způsobem blíže poznávají. Na větu "Miluji někoho jiného" následuje diskuze, která se většinou zvrhne v hádku (je to vlastně hádka o ničem, protože je to vše jen smyšlené a nemáme za cíl, něčeho docílit).
Přestože si člověk myslí, že by "padesát odstínů" tedy padesát vlastností ani nemohl mít, kdyby se na toto téma soustředil a pořádně zapřemýšlel, určitě by přišel ještě na víc než padesát. Co se týká žen, řekla bych, že ty můžou mít dokonce 1 000 000 x více vlastností (nu což, jsme prostě složitější bytosti).

Padesát odstínů mně, by se dalo brát, jakou má daná osoba náladu, a jak ho ovlivňuje. Je jasné, že když člověk vstane levou nohou, (např. hned ráno si oblékne kalhoty na ruby, nestíhá autobus, v práci vylije kafe, polije při tom důležité dokumenty a ještě rozbije hrneček, to je opravdu den s velkým D) bude lepši tohoto člověka radši nedráždit a nejlépe se mu vyhýbat obloukem. Pokud člověk vstane levou nohou, je úplně jiný, než kdyby se krásně vyspal. Pohybuje se na lajně mezi černou a bílou barvou a mezitím je samozřejmě šedivá a není těch odstínů jen padesát, ale třeba i milión. Záleží na okolnostech, jak moc šedivý zrovna jeho den bude.

Naše nálada a odstín šedivosti pak ovlivňuje i okolí. Jsme nevrlý, nepříjemní, protivní, což okolí nemusí být příjemné, a jelikož nám v takové chvíli je, tak jak nám je, můžeme i z obyčejné otázky vyvolat konflikt. Je to jako by byl celý svět postavený proti nám, všechno co kdo udělá je špatně! A co když zrovna žena má své dny? Tak to je opravdu lepší ji zavřít do ložnice, položit vedle ní pytel brambůrek nebo popcornu a horké kakao, nezbývá nic, než čekat. Někdy se ze špatné nálady člověk vyspí a někdy to může přetrvávat i delší dobu. Takovému člověku se můžeme snažit pomoci, ale ve většině případů bude naše snaha zbytečná, nejlepší bude ho nechat být, nechat ho vydýchat a doufat, že ho to přejde.
Snažte se zpříjemnit den sobě i ostatním, hned potom bude v místnosti lepší nálada, nebude tak napnutá. K takovému zlepšení dne někdy stačí jen obyčejný hrnek kávy nebo horkého čaje, dobrá může být i hezká SMS nebo vzkaz na stole, ten druhý uvidí, že jste si na něj vzpomněli a že vám na něm záleží.

Vzpomeňte si na mě třeba až půjdete v pondělí do práce nebo do školy (přeci jen pondělí bývá nejhorší) a vezměte své kamarádce nebo kolegyni svačinu nebo jí udělejte kafe, den bude hned hezčí a příjemnější a čas tak rychleji uteče.


Uvědomění

7. října 2018 v 17:00 Blog
Často přemýšlím nad tím, jestli je všechno co se děje okolo nás skutečné. Jestli tohle všechno není jen sen nebo noční můra. Občas mi přijde, že do této doby nepatřím, že jsem se měla narodit o pár tisíc let dříve. Pracujeme každý den jako roboti a těšíme se na víkend. Stále a stále dokola. Honí nás povinnosti, peníze, atd. Proč? Abychom mohli alespoň trochu žít a existovat.

Dříve, o hodně dříve, dělali lidé, co je bavilo. Pekli chléb, pásli husy, vyráběli keramiku. Všechno byla ruční práce, žadné stroje, žádná televize, žádný spěch. K čemu to všechno? To čemu se dnes říká jarmark, bývalo dříve každý den. Nikdo neřešil, co máte na sobě, jestli doma máte "značkovou" krávu nebo obyčejnou ovci. Lidé měli více času na všechno. Všude byla krásná příroda, lidé si ostatních vážili.

Dnes všichni někam pospíchají, zastavují více a více ploch, skoro všechno dělají továrny, znečišťujeme ovzduší výpary z aut, dřeme se, abychom měli co jíst, vyrábíme spoustu zbytečných věcí, které akorát škodí přírodě. Všude létají igelitové tašky, válí se odpadky, feťáci a ožralové. Každý z nás by se měl zamyslet, kam tento svět spěje? Jdeme opravdu správný směrem nebo se jen řítíme do propasti… i jeden malý človíček může přispět k záchraně přírody, hlavní je si neříct, že je to zbytečné a že sami nic nezmůžete.

Nejsem tím, kým mám být.

7. října 2018 v 15:00 Blog
Jen málokdo může říct, že je tím, kým doopravdy je. Za všechno může okolí, okolní situace a hlavně dnešní doba. Honíme se za penězi, a proto si nemůžeme dovolit dělat práci, která nás baví. Lidé kradou, i když by nechtěli proto, aby mohli uživit rodinu. Berou si půjčky, aby si mohli koupit drahé auto. Porušují zákony, jsou bezohlední a sobečtí, třeba kvůli tomu, aby zapadli do nějaké party.

Lidé se snaží zapadnout mezi ostatní, snaží se zapadnout do společnosti. Chovají se tak, aby se ostatním líbili, tak jak by chtěli, aby se chovali. Často tak zapomínají na sebe, jací jsou, kdo jsou. Pro zapadnutí do společnosti jsou lidé schopni udělat skoro cokoli, začínají kouřit, fetovat, děcka mají horší známky, rodiče jim kupují drahé telefony, aby se jim ostatní nevysmívali.

Kluk, který rád kreslí, o tom nikomu neřekne, aby se mu nikdo nevysmíval za to, jaký doopravdy je. Malování ale k člověku, kterého to baví, patří, je to součástí jeho osobnosti. Řekla bych: "buď tím, kým seš"

Bohužel ale... v dnešní době být tím, kým jsme, je velmi těžké. Díky sociálním sítím, na kterých je teď skoro každý, může právě proto, že jste, kdo jste, vzniknout šikana, posměch a to všechno jen jedné větě, kterou o vás někdo napíše. Bohužel dnešní doba je taková, že málokdo si může dovolit být sám sebou.

I přesto nezapomínejte, kdo doopravdy jste a co vás baví. Odpojte se z virtuální reality, staňte se na chvíli offline a začněte doopravdy žít. Jednou se totiž můžete podívat do zrcadla a zamyslet se, řeknete si: vždyť tohle vlastně vůbec nejsem já.
Čas je drahý a nejde vrátit zpátky, tak se nejdříve zamyslete nad tím, než něco uděláte.

Řekněte si: "jsem tohle vlastně já?"