Ach ty vzpomínky...

28. října 2018 v 22:39
Zrak, hmat, čich, sluch, chuť, lidské smysly, které vyvolávají naše vzpomínky. Paměť může být pěkně záludná. Dokáže vyvolat vzpomínky na události před dvaceti lety do nejmenších detailů, ovšem když hledáte, kam jste si položili před chvilkou klíče, odmítá spolupracovat.
Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že si vzpomínají na nejranější dětství, ale v té době ještě mozek nebyl dokonale vyvinutý. Může jít např. o jejich skutečné vzpomínky, které se staly mnohem později, a oni si je špatně zařadili nebo jde o události, které tyto osoby skutečně prožily, ale doopravdy si je nepamatují. Lidé si je podvědomě vytvořili, například vlivem rodinných historek nebo fotografií.

Když si něco vybavíme, říkáme věty: "Vidím to, jako by to bylo včera" "Vzpomínám jak jsem kdysi..."Při horkém kakau si vždy vzpomenu na rána, kdy jsem spala u babičky a ona mi ho dělala k snídani. Při jízde na chatu (je to opravdu stará a polorozpadlá chata) ale i tak tam rádi jezdíme, už jen kvůli tomu, jaké nás k tomu místo vážou vzpomínky. Někdy si ale připomeneme i věci, o kterých bychom radši nikdy nevědeli. Může se jednat o vzpomínky na autonehodu, na smrt, šikanu, ale i mnoho dalších.

Je důležité si uvědomit, že hodně věcí, co si pamatujeme, je nepřesných. Naše paměť není záznamník. Smiřte se prostě s tím, že nějaké věci, co si pamatujeme, se třeba nemusely stát, nebo se mohly stát, ale jinak než si myslíme.
Mozek funguje stejně jako Wikipedie. Nezaznamenává celé vzpomínky, ale pouze odkazy, které pak dává znovu dohromady

Moje dětství bylo jako každé jiné. I když... nevím jaké máte vy babičky, ale kdybyste znali tu mou, tak byste ani nevěřili, že taková může babička opravdu být. Nedávno jsem zrovna vzpomínala na dětství, je to smutné, doteď mi to je hrozně líto, ale uvědomila jsem si, že na babičku nemám žádnou hezkou vzpomínku, na kterou bych ráda zavzpomínala. Přemýšlela a vzpomínala jsem hodně dlouho, ale na nic jsem si nevzpomněla. A to jsem žena (nebo spíše holka) a ty mají sakra dobrou paměť!

Vzpomínám si jak jsem poprvé spadla do řeky a namočila si bačkůrky, pamatuji si vůni po ráno oroseného lesa, těch vzpomínek je mnoho ale s babičkou žádná. Kdybyste po mně chtěli nějakou vzpomínku na babičku, mohla bych vám jen říct, jak vzpomínám, že jsme museli sbírat pecky od melounu ze země, protože by prý údajně uprostřed dlažby vyrostl meloun, teď je to takové vtipné a zároveň je mi to hrozně líto. Nejlépe člověk udělá když odpustí.. Bohužel babička se nikdy nezměnila a nepočítám s tím, že se ještě někdy změní. Ale dost o vzpomínání... Jsem ráda, že mám život takový, jaký mám.

Jsou lidé, kteří mají narušenou krátkodobou paměť, nepamatují si předchozí den a proto, jako by každý den začínali od začátku. Vidět jsme to mohli např. ve filmech: Dřív než půjdu spát nebo 50x a stále poprvé.
Také jsou lidé kteří mají narušenou dlouhodobou paměť, ti si zase nepamatují nic, co se jim v životě stalo. Pak jsou tu i lidé, kteří si pamatují úplně všechno, tato nemoc se nazývá hyperthymestický syndrom.
Důkazem je například američanka Jill Priceová. Má mimořádnou paměť a pamatuje si každý jednotlivý den svého života. Můžete náhodně zvolit datum a ona je během sekundy schopna říci nejen jaký den v týdnu to byl, ale také co dělala a co se tehdy důležitého událo.
Ale jak říká, není to žádná výhra:"Některé vzpomínky jsou milé a přinášejí mi pocit bezpečí, ale vybavuji si i všechna svá špatná rozhodnutí, utrpěné urážky a trapasy"

Takže buďme rádi za to, že náš život je takový jaký je, i když nám někdy dává pořádně za uši. Buďme rádi za vzpomínky dobré i zlé. Dobré hřejí na srdíčku a ze špatných se alespoň můžeme ponaučit.

Zajímavost na konec:
Věděli jste, že čich dokáže nejlépe vyvolat naše vzpomínky? Spojíme-li čich s chutí dohromady, můžeme si vzpomenout i na věci, na které jsme již dávno zapomněli.

Související články:




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 28. října 2018 v 22:49 | Reagovat

Opravdu moc hezký článek na TT.

2 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 29. října 2018 v 8:29 | Reagovat

Krásně napsané.
Je dobře, že se dnes mluví o různých duševních poruchách, jelikož to jistě velmi pomáhá mladým lidem, kteří si takovou duševní poruchu uvědomí, se s ní smířit.
Do školy jsem šel v sedmi. Něco málo si pamatuji z předposledního ročníku školky, takže nejstarší vzpomínku mám z 5 let a 10 měsíců. Ale to jsou jen zcela izolované vzpomínky, jinak až ze školy od sedmi let.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama