Prosinec 2018

Mamí, už přijde Ježíšek?

Včera v 22:01 O mně
Hned jak se venku projeví zima a padne první vločka, začínají vycházet z dětských úst věty typu: "Už budou Vánoce? Kdy přijde Ježíšek? A kdy přijde Mikuláš? Už si smím otevřít první okýnko?" a od rodičů něco jako: "Buď hodný, nebo nepřijde Ježíšek! Že já to řeknu čertovi a ten si tě odnese?! Nech to cukroví, nebo ho všechno sníš ještě před Vánoci!".

Čas najednou plyne tak pomalu, jakoby se snad zastavil. Když pak napadne první sníh a začíná nekonečná legrace. Válíme se společně se sousedy ve sněhu a děláme andělíčky, válíme koule na sněhuláka, koulujeme se a strkáme si sníh za kombinézy, skákáme do bahnitého sněhu, lížeme rampouchy a ústy chytáme vločky. Pomalu se začíná stmívat, my bereme boby a vracíme se zpět domu. Celý promrzlí rychle vylezeme z promočeného oblečení a maminka nám napustí teplou vanu a udělá kakao, abychom se ohřáli. Mezitím co se snažím zatopit koupelnu, máma vytřepává zbylý sníh z oblečení a dává ho uschnout na topení. Louže z roztávajícího sněhu jsou všude, a aby ty louže nebyly malé, vycákám ještě trochu vody z vany. I přesto, že být na jejím místě, už bych si dávno dála na zadek, máma odolává a zachovává klidnou hlavu.

Kdopak to ale klepe na dveře? Čerti jdou! V minutě po mě skočí strach, schovávám se za mamčinou sukni v domnění, že mě zachrání. "Byl si hodný Honzíku a řekneš nám nějakou pěknou básničku?" zeptá se anděl brášky. Vzápětí čert zachrastí řetězem, vyplázne jazyk a udělá ten legrační zvuk. Místo básničky pak už jenom řvu, a držím se zuby nehty táty nohy, aby mě čert neodnes. Když čerti konečně odejdou, začínám se pomalu uklidňovat. Co mi schválně nechal Mikuláš za oknem? Letím do obýváku, tam nic, do ložnice, tam také nic. Konečně! "Mami, tati, koukněte se, co mi tu Mikuláš nechal!" řvu na rodiče a sedám si na sedačku s balíčkem sladkostí. Mandarinky odložím stranou a nechám si je na jindy, mňam čokoláda, koušu do hlavy anděla.

Vánoce jsou čas zázraků a plnění přání. Na parkovišti se již prodávají vánoční stromečky a všude to vypadá jako v pohádce, třpytivé ozdoby a barevná světýlka se nacházejí všude kolem nás. V televizích se objevují reklamy na nejrůznější věci a obchody se začínají proměňovat v říši hraček. Beru jednu za druhou a prosím rodiče ať mi nějakou kopí, bohužel se mi dostane jen odpovědi, abych vydržela do Vánoc. Všude takových krásných věcí, ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Hned jak na něco narazím, připíší to na seznam přání, a aby toho nebylo málo, vystřihnu ještě pár obrázků z katalogu. Nekonečný seznam pak položím k oknu a čekám, až si ho Ježíšek vyzvedne. Ani tento rok jsem ho však nezastihla, tak snad příště.

Copak to ale voní? Letím do kuchyně, abych se podívala. Perníčky!! Sedám si před troubu a pozoruji, jak těsto zlátne a roste. "Mami, nezbylo ti kousek těsta?" zeptám se a z další várky dostanu kousek, abych dala na chvíli pokoj (stejně ale chodím uďobávat.) Miluju syrové těsto! Už jsou perníčky krásně propečené "Můžu si vzít?" "Horké to jíst nesmíš, bolelo by tě bříško." dostává se mi odpovědi od mámi. Druhý den jsou již perníčky studené a můžeme je začít zdobit, z napečeného cukroví zbyde sotva polovina. Všechno to někdo ochutnat musí, a co kdyby podkova chutnala jinak než prasátko? Patláme na perníčky různé patvary, jsme oblepení až za ušima.

V kádích už začínají plavat kapři, na náměstí voní trdelníky, blíží se to, blíží, a než se nadějeme, půjdeme opět do školy. Konečně otevírám poslední okénko adventního kalendáře. Dneska ale nesmím nic jíst, tak snad jedna čokoládička vadit nebude. Hladovím až do oběda. Jelikož jsem ten večer zlaté prasátko neviděla, asi jsem tu čokoládku jíst neměla, tak snad zase příští rok a tentokrát už to opravdu dodržím! Ozdobíme stromeček, rozkrojím jablíčko, ve kterém se nachází krásná hvězdička, pustíme si ve škopku lodičku, vystrojíme se a jdeme připravovat na stůl.
Štědrovečerní večeři do sebe sypu co nejrychlejším způsobem, abychom mohli co nejdříve ke stromečku. S plnou pusou čekám u dveří, kdy už budu moct vejít. Pořád nechápu, proč zrovna v tom nejdůležitějším odcházejí rodiče na záchod, co kdyby ho náhodou promeškali? Táta nám pouští vánoční koledy a chvíli spolu tancujeme, abychom dali Ježíškovi náskok. Podívám se skrze dveře, jestli ho náhodou neuvidím. Zvoneček!! Vlítneme do vedlejšího pokoje jako neřízené střely. Takových dárečku, takových barev, krabic a krásných obalů. Jeden papír, druhý papír, jeden obal, druhý obal a je z toho hromada nepořádku, všude se válí roztrhané kusy obalů a sem tam nějaká ta hračka. Sedím v hromadě papíru "mami, mami, koukej, co mi přinesl ježíšek, to je ta čůrací panenka, co jsem si přála!" vykřikuji na mámu s úsměvem od ucha k uchu a vrhám se na další krabici. Všechno pak vezmu k sobě na sedačku, abych to vyzkoušela a co nejlépe všechno najednou! Zapínáme televizi a už dávají Tři oříšky pro popelku nebo Mrazíka. Spát ale půjdeme, pozdě! Dokud udržím očíčka, budu si hrát a koukat na pohádky! Moc dlouho jsme to tedy nevydrželi, byl to náročný den a už před 10 hod. se chystáme spát. Stěhuju si hračky do pokojíku, usínám a druhý den vstávám co nejdříve, abych si mohla opět hrát.

I když už na Ježíška nevěřím, dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem byla ještě malá. Dnes jsou už Vánoce dočista o něčem jiném, hlavní pro mě je, abychom se všichni sešli. Ráda si udělám vánoční výzdobu, zapálím svíčku nebo prskavku. Nasadím teplé ponožky a vyrábím nebo si vezmu kakao a čtu si nějakou pěknou knížku. Sníh za krk sypu svému příteli a sněhuláka stavím v koupelně ze sněhu, který nám napadá na okno. Dopis pro Ježíška by byl nejspíše prázdný, protože ani nevím, co si přát, jen ať jsme všichni zdraví a šťastný. Ten čas tak rychle letí a je úplně jedno, jestli je před Vánoci nebo ne. To čemu ještě věřím, je zázrak Vánoc. Být dítětem je krásný, žádné starosti, největším problémem bylo, jakou panenku si vezmu zítra do školky. Bohužel si to člověk uvědomí, až když je starší a začne ten život krůček po krůčku poznávat.

Mikulášské tvoření

5. prosince 2018 v 17:06 Tvoření

Mikuláš už nám pomalu klepe na dveře, v obchodech se již od začátku září objevují různí andílci, čerti a dalších čokoládičky, které lákají dětské oči. Nezbývá nám tedy nic jiného, než do nezdravého balíčku přihodit nějaký ten pomeranč, mandarinku nebo pytlík oříšků a doufat, že se toho naše dítě všimne… Předvánoční "akce", tlačenice u pokladen, vánoční výzdoba nám připomíná, že onen den se již blíží, a že bychom měli začít nakupovat s předstihem. Čím více nás tlačí čas na koupi vánočního dárku, tím více vymýšlíme blbosti, abychom alespoň něco ostatním koupili a tak pomalu zapomínáme, o čem právě vánoce jsou.

Každý rok si říkám, jak to budu řešit dříve, abych nebyla ve stresu, ale skutek utek. Místo nákupu dárků se radši věnuji vánoční výzdobě a přemýšlením nad tím, co zase vyrobím. Jakmile začne opadávat listí, brzy se stmívat a být zima, přepadne mě "předvánoční tvoření"! Jako každý rok ani tento nesmí chybět adventní kalendář plný překvapení. Místo koupeného čokoládového kalendáře, kde se můžete jen těšit, jaký obrázek na čokoládě bude zítra, vyrábím každý rok vlastní. Jakmile se tedy udělá zima a začne být sychravé počasí, vyměním kolo za lepidlo.

Můj každodenní večer pak vypadá nějak takto: Přijdu domů, nasadím teplé ponožky a pyžamo. Předtím než se zavrtám do postele, připravím si věci na druhý den (to proto, abych si náhodou pozdě večer nevzpomněla, že zítra mi jeden jogurt na celý den stačit nebude), udělám si teplé kakao, zapálím vonnou svíčku, pustím písničky a zavrtám se do postele s mojí oblíbenou krabicí plnou věcí, které by se možná daly ještě na něco použít. Sbírám skoro každý "bordel". Přeci nemůžu vyhodit špunty od vína nebo toaletní ruličku, co kdyby se někdy náhodou hodili?

Takové tvořivé krabice mám doma asi tři. Navečer si je vezmu k posteli a začíná takový můj tvořivý koutek. Lepím, stříhám, kreslím, dokud nezjistím, že je 00:00 a měla bych jít opravdu spát, abych ráno v 5 hodin zase vstala. Určitě si každý dokáže představit, jak to u mě vypadá, nepořádek to já doma nemám, všechny věci mají své místo, ale kam se podíváte, tam je něco, co jsem si sama vytvořila. Bohužel se stane, jak člověk sedí v té posteli s Herkulesem, že se sem tam vyleje, takže postel je zalepená, jak kdyby tam někdo dělal něco (co, si snad každý dokáže představit.) Sem tam se válí odstřižky papírů, bavlnek, na nočním stolku leží šišky nebo kamínky.

I tento rok jsem se pustila do adventního kalendáře, a jelikož mám ráda přírodu, nesmí na něm chybět také nějaká ta větvička. V balíčkách jsou ukryty dekorace, domácí pomůcky a sem tam nějaká ta dobrota. Většina lidí by něco takového vyrobila spíše pro mladší sestřičku, nebo vnouče, já již třetím rokem ho vyrábím pro svého přítele. Je mi úplně jasné, že největší radost z něho budu mít stejně já a budu si říkat, jak se mi letos kalendář povedl, proč se ale o trochu toho potěšení nepodělit se svými blízkými, třeba se jim bude alespoň jedna z 24 věciček líbit.

Na vyrobeném kalendáři jsou balíčky a v nich jak jinak, než vyrobené překvapení. Třeba se alespoň něco z mých kreativních rukou bude líbit. Hlavní je, že to bylo vyrobené od srdce, s láskou a dala jsem do toho i kousek sebe.
Když jsem letos 30.11.2018 předala kalendář příteli, první věta byla, že jsem blázen. Druhá věta vyšla z obýváku "Celé dva měsíce nedělala nic jiného, než že seděla u sebe a pořad tam něco pižlala", byl to hlas mamky, pokud si právě představujete hlas krkavčí matky, tak to určitě není moje máma. Je to spíše takový vysmátý a nechápající hlásek. Samozřejmě, že nechyběla věta "Už si můžu rozbalit 1?". Poslední větou pak bylo, že jsem kalendář vylepšila a že je rok od roku lepší a hezčí. LEVEL UP, už na vás nečekají toaletní ruličky slepené snad tunou lepidla, ani velká čtvrtka s okýnky, do kterých se nevejde víc než žvýkačka!



Letos jsem řekla, že kalendář dělám naposledy, tak jsem zvědavá, jak to bude příští rok, ale stejně si myslím, že to nedodržím.